Podzim

Nedělní ráno v podzimním, odkvétajícím lese. Jako náhlým smutkem zasažení pozůstalí vzpínají se stromy ke kalné obloze, odkud šedé mraky za ně roní slzy. Na zemi důstojně leží vážení zesnulí, přikryti královským hermelínovým pláštěm z mechu a plísní čekají na volání k poslednímu soudu. Zatím se na ně tiše snáší zlatavé krajkoví. To vítr nikým nepozván bezostyšně využívá smutku truchlících a svléká je zlodějskou rukou. Také myriády třpytivých briliantů, jimiž je dnes vyzdobil marnivý déšť, se stávají obětí okamžiku. A stromy, ještě nedávno nádherná barevná plátna největšího z malířů, se brání jen nesmělým šepotem. V nic se mění duhové nálady podzimu, zůstává chlad. Jen na zemi se kupí spousty toho zlata a krásy. Vztáhneš svatokrádežně ruku, snad aby ses obohatil, a mávnutím kouzelné hůlky držíš pouze hrst suchého listí. Slyšíš smích? To se Ti směje vítr. Šplhá do větví roztažených prstů lesních velikánů, aby zneuctil krásu. Smích v pohřební síni? Jak podivné, že příroda trpí tohle podzimní laškování. Kam se poděla ta čarovná paleta, barevná paleta snů a přání? Kde jsou ti Nádherní a Vznešení v barvách Manetových obrazů? Snad i proto, nebo právě proto poprchává, a kapky Ti stékají po tvářích jako velké, ale sladké slzy. Vítr mezitím vyhání z houštin cáry líné mlhy. Ta, zvyklá na volnost se co chvíli zastavuje a musí být neustále poháněna bičem jeho dechu. Náhle se jí protáhl temný stín. Usedl na jednoho z padlých ve vrozené neúctě ke všemu a ohavně zaskřehotal. Vítr ho mazlivě pohladil po provlhlém peří. Jsou to přece staří známí. pozdní host se chvíli natřásal a pak jako přišel, stejně nečekaně zmizel. Dítě by mu snad zamávalo, ale tady jen nový nápor náhle opuštěného větru pohání mlhu a pozůstalí se ani neohlédli. Obřad pokračuje.

---