Skřítek

Za hvězdami v černé dálce,

žije skřítek usmívá se.

Na lidi i na zvířátka,

o něm píše se pohádka.

***

Bílý skřítek na beránku

ztratil kdes svou krásnou slánku.

plnou zlata bílého,

neměl nic víc milého.

Kdysi dávno v litém boji

ztratil milou slánku svoji.

Stalo se to v bílý den,

myslel, že je to sen.

Proplakal pak dny, ba týdny,

přesto spánek neměl klidný.

Musel svoji slánku mít,

bez ní,přec nemohl žít.

Vydal se na cestu dlouhou,

beránek byl jeho slouhou.

Hledal nocí dnem i ránem,

nebyl svojí slánky pánem.

Ptal se každé bílé krásy,

kde může být slánka asi?

Hvězdy ovšem nevěděly,

skřítek, ten byl smuten celý.

Usedl na Dráhu mléčnou,

čekal na smrt nekonečnou.

Před smrtí, již v poblouznění,

myslel,víc než hvězdy není.

V tom se před ním zčista jasna

objevila vrána krásná.

A z té vrány sestoupila ,

víla jeho srdci milá.

Vzbudil se a věděl zkrátka,

slánka nejsou k štěstí vrátka.

Víla není jenom krásná,

v jejím srdci barva jasná.

Vybarvena štetcem lásky,

do všech stran jí vlají vlásky.

S každým vláskem roste kytka,

každá z nich má ráda skřítka.

Skřítek vílu na beránku

odvezl a ž k svému zámku.

Byli oba štastní celí

a na slánku zapomněli.

Nyní celou jeho říší

bílou vílí píseň slyší.

Od té doby z jeho tváří

úsměv až k nám dolů září.

***