NETYPICKÝ NA LYŽÍCH V LÉTĚ.

Venku panovalo letní počasí a mne poněkud přepadla nostalgie. Zastesklo se mi  po sněhu  i  lyžování. Lyže zavěšené na skobě místo obrazu nad gaučem mi jen zimní období připomněly. A tak jsem dostal nápad. Předsíň se proměnila na nějaký čas v dílnu. Na obě lyže jsem přidělal několik koleček různých velikostí, ale celkem to nevypadalo špatně.

  Nastal okamžik pravdy. Upnul jsem boty do vázání lyží a pokusil jsem se o první jízdu na okolečkovaných lyžích. Asi to nebyl nejlepší nápad,  zkoušet to v bytě. Ač jsem se moc snažil udržet rovnováhu za pomocí hůlek, tak se mi to nepodařilo. Práh zafungoval jako menší skokánek. Po letu plavmo kolem kuchyňské linky jsem dopadl na odpadkový koš,  do kterého se mi zarazila hlava.

  Poněkud otřesen jsem vstal a vrávoral po kuchyni se stále naraženým odpadkovým košem na hlavě. Charakteristický řinkot skla dával tušit, že jsem hůlkami zasáhl skleněnou výplň dveří. Ještě pár věcí podle hluku bylo zničeno, než se mi podařilo servat odpadkový koš z hlavy. Letmé rozhlédnutí prozrazovalo, že se nacházím na balkoně. Odpadkový koš padal přes balkon dolů a já jsem se snažil z úst vyndat nějaké věci, které lze označit za odpadky. Přitom se odněkud zezdola ozval výkřik správcové Blažkové. Opatrným nahlédnutím přes zábradlí jsem uviděl vrávorající správcovou, která měla na hlavě odpadkový koš. A tak jsem raději vjel zpátky do bytu.

  Jízda na lyžích jen po bytě mě přestala brzo bavit. A ještě mému zraku neuniklo několik velkých rýh,  vytlačených v kobercích v každé místnosti. Pochopil jsem, že lépe se bude jezdit venku. Netrvalo dlouho a přesunul jsem se  na lyžích  na chodbu.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem souseda pana Bezouška. Kolečka na lyžích mu přejela nohy a on překvapením zíral, až to v jednu chvíli vypadalo, že se mu katapultují vytřeštěné očí.

„To víte, stýská se mi po lyžování,“ znělo mé zbytečné vysvětlování stále zkoprnělému sousedovi, načež jsem zajel do přivolaného výtahu. Na vodorovnou polohu se lyže se mnou do kabiny výtahu nevešly a tak mě nezbylo nic jiného, než přejít do kolmé polohy.

  Bohužel lyže se ve výtahu vzpříčily a to i se mnou. Poté,  co výtah dojel do přízemí, snažil jsem se dostat z kabiny ven. Nakonec jsem byl úspěšný, přestože kryt světla v kabině výtahu dopadl na mou hlavu a nechráněná žárovka byla špičkou jedné lyže vzápětí zničena.

„A hurá ven!“ zvolal jsem na celou chodbu a to tak hlasitě, že několik nájemníků zvědavě vyšlo ze svých bytů a když mne spatřili, sborově otevřeli ústa dokořán. Já si jich nevšímal a dojel jsem před schodiště, které vedlo na chodník. Nenapadlo mě nic lepšího, než sjet v místech,  kudy se vozí kočárky. Když jsem sjel, spatřil jsem  vrávorající správcovou Blažkovou, která měla stále na hlavě můj odpadkový koš. Chtěl jsem jí pomoci a rozjel se k ní. Jenže rychlost lyží byla nezvladatelná. Po chvíli  jsme na lyžích jeli už dva. Nějaký kolem projíždějící cyklista se na nás zadíval tak užasle, že  narazil do popelnice.

  „Sakra! Tak sebou  tak neškubejte! Já sotva držím rovnováhu!“ řekl jsem správcové, která strachy ječela a jízda na lyžích se jí moc nezamlouvala. Mě ale také ne.

  Vzápětí se před námi objevil vchod do obchodu. Nebylo vyhnutí. V několika vteřinách jsme projeli kolem překvapených zákazníků.  Správcová Blažková odpadla při průjezdu kolem pokladen. Já se řítil dále a v rukách svíral nákupní vozík,  ve kterém řval nějaký zákazník, který měl na hlavě naraženou nákupní tašku. Jízda s ním neměla dlouhého trvání. Naskládané plechovky ve tvaru pyramidy se rozlétly všemi směry. Křičící muž zajel v nákupním vozíku do mrazícího boxu, zatímco já jsem v letu po podlaze vrazil do jednoho z regálů. V obchodě zavládl chaos. Bylo mi jasné, že mé letní lyžování skončilo. Netrvalo to dlouho a musel jsem prchat před rozběsněným davem, v jehož čele běžela správcová.