Dopisy Míně I.

Velitel pevnosti přikázal  vydávat vodu jen na příděl... Nikdo to nechápe, nikde žádné nebezpečí, vody dost .. nikdo nás neobléhá. Někdy si myslím, že se chová trochu divně. Jen aby ukázal, kdože je tady velitel. Přiznám se, po večerech tajně chodím do sklepa, a přes zákaz piju ze sklepní studny co hrdlo ráčí.. Ráno jsem svěží mezi ploužícími se obránci. Ale zjistil jsem, že to tak dělá každý druhý.. a plouží se jen na oko.  Začal jsem se tedy také ploužit...

A stejně se musím trochu usmívat. Všichni pijeme tu samou vodu, ze stejného podzemního jezera, jen každý z jiné studny. A občas se jen tváříme že jsme jedineční a neopakovatelní, a na té různosti si zakládáme - často i svůj život.  

Onehdy jsem vyrazil na  výlet do okolí .. Dostal jsem propustku, razítko a obdařen podezíravým pohledem vrátného jsem se přes padací most, vydal po kamenité planině až k nedalekým pahorkům. Je tam hezký rozhled. Je pravda, že nečekám žádný skvostný zážitek na celý život. Ten rozhled se rozhlížím poměrně často a divil bych se kdybych viděl zrovna dnes něco nového. Ale možná alespoň slunce se na obloze kousek posune od minula a po poledni bude kousek někde jinde než po poledni před měsícem.  Ta cesta k rozhledu trvá tak dvě hodinky. A z toho hodinku se musí po plání, kam je vidět z pevnosti, a tak se  ještě tak trochu ploužím.. začíná mě to místy i bavit . .ploužit se, když je člověku do skoku. Ale tahle zábava naštěstí netrvá věčně.

   Na pahorcích už je místy i trochu zelené  trávy nebo jakéhosi býlí... Ale vyprahlost už poznamenává tu barvu... přeci jen jsme na poušti. A ta by měla být spíše do žluta... pravda někdy i do ruda, ale to když zapadá slunce nějak šikovně.  

  Došel jsem na vršíček prvního pahorku a čeká na mně  první rozhled. A zkouším to jak se dá. Trochu sentimentu a mimořádnosti vyrobit aby mi ten rozhled a tedy i výlet stál za to. Začínám se zasněností. Trošku rozostřím..detaily přenechám realitě.. a vpíjím do sebe ten pohled. Když se to povede mohl by z toho být docela hezký obraz. Ale nejsem umělec. Splyne mi to nakonec jen do houfu barev a pozadí se cpe do popředí, mazanice jako vždycky.  Ale utratil jsem jen pár minut. Je to levné tak člověk nečeká žádný zázrak... to je možná ta chyba, které se dopouštím. S pocitem levnosti se jako  pevnostní návyk dostavuje pocit nezázračnosti.

   Tak já si teď trošku poshovím. Sednu si tu na kámen. Vytáhnu svačinu a když zaslechnu z pevnosti polední zvon, zakousnu se s chutí do svého krajíce. Teď mne napadá...je poledne.. říkala jste o polednách....tak možná teď to právě čtete. Takže já jsem teď na pahorku  kdesi. Sedím jak vy, ale jenom na kameni. Rozhovor se nekoná,  tak si to tohle povídání dejte třeba k obědu - místo rozhovoru.

  Já teď trošku popojdu. Ještě mne čekají dva rozhledy. Druhý pahorek je skoro stejně vysoký dneska ho jen přejdu ani se nezastavím. Dojdu si na ten nejvyšší. Je odtud vidět obzor kolem dokola.  Otočím se vlevo.. obzor. Otočím se vpravo .. obzor.  Tady si připadám jako ve středu krajiny. Obzor je na všech stranách asi stejně vzdálen.

  Pevnost a její hradby, slepené ze zkušeností a zážitků, se jeví  tak trochu zbytečná. Smysl obrany se tady z tohoto pohledu vytrácí. Přeci jen jiný  pohled - jiná myšlenka asi. Pevnost je titěrná v té krajině. Docela malinká a není nic proč by ji bylo třeba dobývat. Byla to hloupost ji stavět tam dole na planině. Kdyby stála tady na nejvyšším pahorku, alespoň by mohl mít velitel pocit, že vše kolem co vidí je mu svěřeno k obraně. Takhle chudák akorát musí občas něco dát na příděl, aby neztratil svou důležitost. Jenomže tady není co pít.  Žádná voda, žádná studna. Tak asi proto.

   Dole na pláni, jsem zahlédl polední vír.  To když se zatočí vítr do spirály, a zvedá prach do  kužele a  chvilinku je vidět takové malé tornádo, malý hurikán. Ale tohle je jen takový nácvik mladých větříků. Úsměvný a drobný. 

   V dálce je vidět ještě odlesk jezera. Tam bych se někdy rád podíval. I do těch hor co se za jezerem vypínají. Dnes už je tam sníh jak je vidět.  Jsou bělavé a třpytí se trochu.  Ale to je dost daleko na jedno odpoledne.  Zkoumám jestli ještě po krajině něco nezahlednu.. ale nic mimořádného už se dnes nekoná. Snažím se sice o pátravý pohled, ale nedaří se vypátrat nic nového. Ani na cestě, která je v té krajině spíš k tušení než k rozeznání, se nic nehýbe. Reklamní tabule na kyselku hyzdí okolí cesty pořád stejně a tváří se pořád stejně rádoby dravě. Nesnáším reklamní tabule na kyselku. 

  Pomalu se smiřuji s myšlenkou na návrat. Vždycky se s ní musím smiřovat. Nejsme spolu zadobře. Návraty se mi nikdy moc nevedly. Tedy návraty do pevnosti. Slunce ale už opustilo nadhlavník, je tedy čas opustit výšinu i rozhled a vrátit se po kamenité plání přes padací most a   kolem nevrlého vrátného do pevnosti.  Tady se s Vámi rozloučím. Nebude to zajímavé. Chvilku půjdu docela normálně,  možná si trochu zazpívám. A pak ? Pak se začnu pomalu ploužit ..