24.12.2003 7:24

V nádražní budově sedí přízrak.

Stříbrné má vlasy,

ruce roztřesené

a v duši díru asi.

Kolemjdoucí dělá,

že ho nevidí

a říká si: "Běda,

co je tohle za lidi?

Sklopený zrak muže hledá pohlazení!

Slza kapající z tvaře

je malé prozrazení,

že muž vrásčité záře

tu je a přec není...

Ten muž nasadí si čepes,

skrz něj profukuje-

a protože je slepec,

pro hůl se natahuje.

Ach, jak něžných je mravů,

když přeptává se na čas.

Nezlobí se!

Poprávu?

Ač pokárán je za nás.

(chudou, mladou generaci)

Nezlobí se!

Jde cestou svou dál.

Srdce mu však puká.

Kdo o tohle by stál?

Každý den to samé- muka.

Ve své kožené brašně má to, co vždy chtěl.

Ne, nejsou to peníze a zlato!

Nač on by je tak měl?

Je to knoflíček pro štěstí

a kuličky z dětství,

fotky s jeho radostí-

-ženou s vztahem k lidství.

Ženou, kterou neviděl a nikdy neuvidí!

Její hlas však zněl,

jak milovat, jenž nenávidí.

Jde cestou svou dál,

v žaludku mu kručí.

Ten, kdo z nádraží jej hnal,

nechť svědomí ho mučí!

Sněží.

Vločky dopadají na zesláblá ramena,

letní kabátec je prožrán od molů-

ten z milosti mu dala stařena,

co kdys pozvala jej k sobě ke stolu.

Dnes jde svou cestou dál,

naříká a pláče.

Kdo zimy by se nebál,

když do morku kostí skáče?

Jde chladným městem sám,

pod kroky mu křupe led.

Jeho mysl patří nám-

nám, co máme bláhovější svět.

Nebe zatažené smutné je a šedé,

hvězdy schované jsou za mraky!

Slepcovi tváře jsou bledé,

už nevěří na zázraky!

Studený je večer,

studený jak posledních 60 let-

z nichž každý večer brečel,

ví,jaký je ten náš svět...

Roztřesenou rukou utírá si tváře,

už nemůže dál, jen tiše stojí.

V jeho černém světě náhle svítá záře...

Co se to s ním děje?

Snad smrti se bojí?

Ne, to nemůže být konec!

Sbírá poslední své síly.

Smrt královský je lovec.

Zima stále sílí...

Chce křídla mít,

hned odletět.

Nač je mu snít?

Lepší je nevědět...

"Jít, jen jít!" myslí se mu dere

a ač je příliš sláb,

svou hůl zas do ruk bere,

možná už napořád!

Nebohý slepec své tělo sněhem vláčí,

hřejí jej jen vzpomínky,

to teplo mu však nepostačí,

vyčerpán padne na zamrzlé kamínky!

Pára z jeho teplých úst stoupá k nebi vzhůru,

sníh dopadá na jeho tvář

a kůže jenž připomíná kůru,

mění se v polární záž...

Slepec pevně svírá svoji hůl-

svého přítele i svůj zrak.

S ní necítí se jak v plotě kůl,

když vedle ní je naznak.

Ještě z brašny vytahuje

foto jeho krásky,

zima pro něj ustupuje,

náhle nemá vrásky.

Za mraky se vesele uculuje sluníčko

ptáčkové tu prozpěvují,

bude léto brzičko

a motýlci tu poletují.

Na vyprahlých rtech rýsuje se smích,

když vidí prosluněný svět

ve slepých okách svých,

do nějž letí hned na křídlech andělských...

A hned v ranním zpravodaji byla zmínka krátká,

že Nebeská brána hloupá otevřela vrátka.

Bez ohledu na Vánoce a Štědrý den vůbec,

včera večer kolem sedmý umrz bezdomovec.

Šedesát let naživu byl,

jen na daních ho znali,

nedá se říct,že by ubyl,

snad v pekle si ho vzali.

Tak takto skončí život muže,

co dřív lidem by se rozdal?

V nebíčku se líp mít může-

Bůh, že byl dobrý poznal...

Tak si dejte pozor lidi na dědy a babičky,

dnes nevíme jaké to je, ale...

Co až budem žvýkat ze skleničky?