PŘÍPAD PRO SOUKROMÉHO DETEKTIVA-3

Z hlavně pistole se kouřilo. Přes napřažené ruce, ve kterých svíral pistoli, hleděl na bezvládně ležícího muže. Muži vypadla z ruky pistole a na hrudi se mu objevila rudá skvrna. Déšť neustával.  Opatrně se nad ležícím sklonil. Viděl, jak mu do obličeje dopadají kapky deště, přičemž pootevřené oči na kapky nereagují.

  Přehlédl polní cestu,  na které stálo jeho auto a vozidlo těch,  co zabil. Levou rukou sáhl do kapsy a vytáhl mobilní telefon. Ke svému překvapení neměl signál. Vypnul jej a pak zase zapnul. Opět neměl telefon žádný signál a nešlo se dovolat ani na tísňová čísla.

„Zatraceně. To je situace,“ pomyslel si a nasedl do BMW. V zapalování uviděl klíčky a tak hned vozidlo nastartoval.  Na polní cestě se otočil. Pak se rozjel tím směrem, kam jelo vozidlo toho muže, kterého sledoval.

  Jel několik minut a dojel do lesa, kde cesta pokračovala.  Pozorně sledoval přes míhající se stěrače cestu před sebou, která pojednou přecházela ve větší prostranství,  na kterém bylo několik rozpadajících se budov statku. Zastavil a rozhlédl se.  Svou pozornost upnul do místa, kde bývala vrata. Cesta nikam už nepokračovala. Tušil, že ten,  kterého  sledoval,  musel dojet právě sem.

  Kapky deště bubnovaly  na střechu auta. Přes stékající kapky na předním skle upřeně hleděl na prostor před sebou. Přitom sáhl po mobilním telefonu. Stále neměl signál. Několik vteřin váhal, co dál. Pak otevřel dveře. V bahnité cestě spatřil stopy automobilových kol, které vedly do vjezdu ve statku. Vykročil tím směrem.

  Překračoval kaluže, do kterých dopadaly kapky,  které v nich vytvářely na krátkou dobu kolečka, co se překrývala. Zakrátko vkročil branou do velkého dvora statku. Uprostřed  stálo auto, ve kterém seděl ten, kterého sledoval. Sledovaný muž otevřel dveře a vystoupil. V pravé ruce držel černý kufřík a pomalu se přibližoval.

„Asi nebudu ten,  na koho čekáte,“ řekl mu a muž zůstal překvapeně stát v náznaku kroku.

„Kdo jste!?“

„Detektiv. Sledoval jsem vás. A nějací dva chlápkové vás i mě. Jestli jste se měl s nimi setkat, tak už jsou na onom světě.“

„Jací dva muži? Vy jste je zabil! To byla chyba. Rychle zmizte. Doufejte, že oni jejich těla odstraní, než je najdou.“

„Kdo oni? Do čeho jste se to zapletl?“

„To byste nepochopil. Kdo vás vlastně na mě najal? Pro koho pracujete? Pro druhou stranu?“

„To vám nemůžu říct, ale nenajal si mě ten,  o kom si to myslíte.“

„Rychle odejděte!“

„Koho se bojíte?“

„Určitě vědí, že jste tady.“

„Kdo?“

  Náhle se zablesklo. Déšť zničehonic ustal. Pak Aleš Vincent uviděl cosi oslňujícího vysoko nad sebou. Rukama si musel zakrýt oči. Cítil, jak ho něco pohlcuje. Poté přestal vše vnímat.

  Probral se svém autě, které bylo zaparkované v ulici poblíž domu muže, kterého sledoval. Zděsil se, když si uvědomil, že usnul. Na místě, kde stálo předtím vozidlo sledovaného, bylo prázdno. Kvůli dešti už ani  nebylo poznat, že tam nějaké auto stálo. Došlo mu, že udělal chybu a sledovaný mu ujel. Naštvaně se rozjel domu.                     

  Ve večerních zprávách pak uviděl reportáž o dvou zastřelených mužích na polní cestě a o nalezeném opuštěném vozidle v nedalekém statku. Poznal, že to auto patří muži, kterého měl sledovat.

                                               KONEC