Staré víry se hroutí

Dnešní Smíchov je divné místo. Tam, kde dříve byly jen staré domy a továrny, rostou skloželezobetonové budovy jako houby po dešti. Jedna jako druhá. Což je zajímavý jev - jak je možné, že všichni už půl století touží mít kanceláře ve skloželezobetonu? Neměla by tato móda být už dávno pryč? Ale zpět ke Smíchovu. Centrem všeho je obrovité megasupergigahypermonstrum u Anděla, ve kterém se nachází nejen několik multihyperkin, desetipatrové podzemní parkoviště pro půl miliónu aut a akvaristika, ale také hodně velká samoobsluha s oddělením nepotravin ve druhém patře. Orwell by jen nevěřícně zíral.

Pozornost si ale zaslouží spíše to, co se skrývá v centru smíchovské gigašílenosti. V samém srdci Nového Smíchova, obklopena ze čtyř stran monstrózními svatostánky komerce zářícími světlem a novotou, se nachází opuštěná a rozpadající se synagoga, kolem které polehávají bezdomovci a feťáci. Kontrast všemožných protikladů. To místo působí značně psychedelicky, zvlášť uprotřed noci. Jako pochmurná vize budoucnosti...

A je to dokonalé podobenství o schizofrenní civilizaci. Staré víry se hroutí i se svými kostely a nastupují oslnivé hyperstánky konzumu. Jiskří energií, oplývají všemožným zbožím a nabízí naprosté spotřební štěstí. Ale hluboko uvnitř, tam, kde kdysi přebývala víra, není nic než trosky. Nad nimi se vznáší smutek, smrt, zmar. K tomu bída, neštěstí a beznaděj. A do toho všeho už se dere prázdnota.

Domácí úkol: Běžte se tam také někdy podívat.