Chozé

Ve spěchu, velikou rychlostí a s grifem vytrénovaným stovkami opakování, odemkl zámek a s velikou nonšalancí přistál na studené umělé hmotě záchodového prkénka. Po záchodě se ozýval zvuk podobný trhání plátěných kalhot  a chodbou ve čtvrtém patře se pomalu,ale jistě, linula vůně střevních plynů, ještě okořeněná sýrem Palivec. Občas se z toalety ozýval řev, a ta pak připomínala temnou jeskyni, ze které se ke své existenci hlásí svým mohutným řevem hrůzná stvůra.

V tu samou dobu, v nedaleké třídě na stejném patře:

„Ty vole to zas bude šou“.

„Doufam, že se Chozé zase neposere.“

„Máš úkol?!“

„Ne, na co?“

„Ty na to málo sereš!“

„No a? Stejně furt jenom řve, že to bude kontrolovat a pak skutek utek.“

Zvonek protl šum přestávky. Třída nepřestala debatit,ani nezmenšila intenzitu, pouze podvědomě, automaticky dávala větší pozor na bílé, kubisticky pojednané dveře. Nebylo se čemu divit. Byli napjati, připraveni vystřelit do pozoru, jako by jim šlo o život. A také ano. Laškovat a provokovat tohoto profesora nebylo radno. I když to někteří zkusili, už se nevrátili z oněch osudných dveří – kabinetu stavební mechaniky a stavebních konstrukcí. Netrvalo to dlouho a dveře opravdu rozrazil kantor v bílém plášti. Nevypadal tak starý, ale na jeho tváři již několik let za katedrou zanechalo své stopy v podobě dlouhých kanonů. Nikdo ale netušil, z čeho má tak obrovské kruhy pod očima. Přehazovačka mu seděla pevně na čele. Třída stála v pozoru. Pohlédl na ledabyle smazanou tabuli, došel za katedru a změřil si celou místnost pohledem, z nějž mrazilo v zádech.

„Tak jestli je todle u vás smazaná tabule, tak teda nevim. Kdo je služba? Strojil a Vorel, tak si vyberte: dva příklady z mechaniky, nebo tejden služby navíc.“

„Já bych si vzal ty příklady“ pravil Vorel.

„Takže si vymysli dva příklady z mechaniky a technickym písmem. A co ty, Luboši?

„Službu.“

„Pod´ se teda napsat a cestou seber támhleten papír.“

Luboš neohrabaně zamířil k papíru, sebral ho a vyhodil. Napsal se do třídnice a stoupl si opět na místo.

„Dobrý den, posaďte se“ pravil Chozé.

„Mam tady nějaký stížnosti na Melničuka. Už si na tebe stěžoval další profesor. Seš vopravdu drzej. Bratr takovej slušnej a ty seš takovej raubíř.“

„Co sem teda proved?“ snažil se bránit Honza.

„Přihlásil ses?! Ne?!! Tak na koho tady vykřikuješ?!!!“ neváhal opětovat palbu Chozé. A to doslovně. Sýr Palivec se opět hlásil ke slovu. Na poslední chvíli odvrátil katastrofu.

„Tak takhle by to nešlo vážení, ty si dáš službu Honzo, to za prvé a za druhé na nikoho neřvu jenom mluvim nahlas, aby mně slyšeli i vzádu. Jakube!“ Začal Chozé střílet na všechny strany. Dokončil své uvítací buzerování. Ve vnitř byl nadmut pýchou, tedy vlastně střevními plyny, ale navenek to na sobě nedával znát. Na povrchu to byl drsný velitel, který své buzerování prováděl s rutinností anglického námořnictva.

Chozé seděl přiražen u stolu tak, že mezi deskou stolu a opěradlem židle bylo sotva třicet centimetrů. Se zalíbením se pohupoval na zadních nohách židle a přejel třídu pohledem.

„Dej si zvláštní úkol Jakube, houpeš se.“

Jakub zvažoval, zda má cenu odporovat. Vzpomněl si na to, co dovede rozdrážděné prase a přešel úkol pouze konstatováním „Dobře“. Což Chozého evidentně nepotěšilo. Martina nastálá situace pobavila a na jeho tváři se objevil dobrácký usměv . To zapůsobilo na Chozého jako červený plášť na bejka.

„Co je tady k smíchu!“ chopil se rozzuřený vůl své šance.

„Nic“ lekl se Martin.

„Tak co se tak blbě směješ? To snad není možný, von se mi tu směje do vobličeje! Ty se vůbec neumíš chovat.Běž se uklidnit za dveře a až budeš klidnej, tak přid. Na co čekáš?!“

To zapůsobilo jako nejlepší vtip. Martin se tlemil ještě víc, snažil se to skrýt, ale moc mu to nešlo. Chozého to rozdráždilo ještě víc. Stál v uličce. Vrásky mu naběhly jako křečové žíly. Oči získali zvířecí výraz a vypadali jak oči divočáka, jehož někdo vyrušil při drbání, kmitali po třídě, snažíce se zjistit kdo to byl. Stvůra v bílém plášti čekala na jediný náznak rebelie a jeho původce mohla rozsápat a pověsit ho na dveře za příklad ostatním. Jakub a Honza se snažili zadržet smích. Jediná chyba by mohla znamenat smrt. Hrobové ticho protly kroky Chozého, který začal cosi čmárat po tabuli, kde se po chvíli objevili podivné znaky, asi nejvíce připomínající klínové písmo doprovázené slovy:

„V sešitě vypisujte zkratky a technický písmo jako mam já na tabuli.“

Otevřeli se dveře a typicky špukovskou chůzí se vrátil Martin.

„Už ses uklidnil?“ zeptal se s nadějí na zápornou odpověď Chozé.

„Jo, jo“ zmrazil jeho naděje Martin.

„Tak se posad.“

Bdělé ostříží oko, schované za pěti dioptriemi stále sledovalo třídu s napětím mozku jako svalů lva číhajícího na svou obět´. Stejně jako král zvířat i náš král blbů se dočkal své šance. S vypětím svého nadměrným přemýšlením zmučeného mozku seřvává svou nebohou obět´. Melničuk se nepřihlásil. Kárání skončilo a blb odchází srát. Je už šťasten skoro u dveří, když mu do cesty vstupuje Martin a říká cosi o mechanice. Chozé je zjevně zaskočen a neví co říct. Po chvíli ho přemáhají emoce a praví:

„Pudeš snad za mě srát? Ne, tak uhni!!!“

A odchází na záchod vykonat svůj každopřestávkový rituál. Z toalety se opět ozývají strašidelné zvuky a strašlivý puch. Před kabinetem se Chozé potkává s Pšenkou, která praví:

„Tak co Pepo, vypadáš ustaranej. Třída, co? Ty parchanti nevychovaný!“

„To taky, ale asi mam zácpu, předminulou přestávku sem nebyl srát.“

Nenechte se zmást výrazem každopřestávkový. Chozé má i doma rozdělen čas na hodiny a přestávky. Rozvrh musí dodržovat celá rodina (pes Alík), jinak dostane službu nebo příklad, nedejbože důtku třídního učitele.