Moře je věčné

Moře je věčné

   Vystoupila z moře. Bylo prý větrno a veliké bouřkové mraky se honily po obloze ten den, avšak mnoho lidí se scházelo venku. Byl slunovrat. Lidé z vesnice se sešli na slavnost. Všude hořely ohně a opilé hlasy zpívaly písně, jež snad kdysi mohly být plny slávy. Na stromech hořely zavěšené lampiony. Dívky se smály, když je chlapci honili v houstnoucím večerním šeru.

   Pak náhle bylo ticho, jen oheň praskal dál a nevnímal, co se děje z vyděšenými lidmi. Utekli. Všichni. Skrčili se ve stínu stromů a doufali, že nebudou spatřeni.

   Od brány se pohnul stín, temnější a hustší než tma a jeho obrysy byly mnohonásobně větší než postava, která jej vrhala a rozlézaly se do tmy, pomalu, ale o to hrůzněji. Zavál vítr, silný mořský pasát a všechny lampiony se rozhoupaly a jeden po druhém spadly na zem, kde vzplály v malé hromádce, aby za okamžik uhasly. Rozhostila se tma. Tichá a záludná.

   Odkudsi se ozval výkřik. Dívka se zhroutila v mdlobách v zemi. Nikdo jí však nevěnoval pozornost. Oči rozšířené strachem se upíraly na štíhlou, vysokou postavu, jejíž černá silueta se tyčila na pozadí hvězdné oblohy. Nehýbala se. Mlčela. Jen stála a z tohoto stání se lidem třásla kolena.

   “Třikrát,” dutý hlas se rozlehl vsí a většina lidí si zacpala uši dlaněmi. Ten hlas nebyl ani mužský ani ženský, byl prostě….jiný. jakoby zazníval z nitra země, snad z hlubin moře. “Třikrát do měsíce,” pokračoval hlas. “Přijde na Osamělou skálu mladík. Poprvé, když bude měsíc v novu. Podruhé, když jej bude přesně polovina do tvaru D a potřetí, když bude v úplňku. Nepřijde-li, vaši ves zalije moře. Tak pravím já, Mauri, mluvčí Moře.”

   “Odpusťte,” ozval se kdosi ze tmy. Hlas se mu třásl, ale lidé v něm poznali starostu. Sveřepého a odvážné-ho muže. “Odpusťte nám, ale my jsme malá vesnice, máme jen pár stovek obyvatel a jen málo mladíků. Vyhubíte nás.”

   Smích. Ze tmy zavál smích, tak ledový a chladný jako sama mořská pěna za větrné noci. Tak bezedný jako mořské hlubiny a tak halasný, jako když rozbouřený oceán naráží na kamenité břehy.

   “Lidé,” hlas zaburácel a ještě bylo vidět, že se stínová bytost otřásá smíchem. “To vaše lidské plémě. Možná budete vyhubeni, ale moře! Moře je věčné. Moře zůstane.”

   “Ale….”

   Postava se obrátila na odchod. Stíny mizely a postava se zmenšovala a ztrácela se jim z očí. Jemně a tiše jako by za ní cosi povlávalo. Cosi, co vypadalo, jako hadí ocas, tenký, svižný.

   Lampiony náhle zaplály a neporušené vzlétly zpět na větve. Světlo zaplašilo poslední strach a z temného stínu by zbyla jen vzpomínka, kdyby…kdyby starosta neležel na zemi, zardoušen zelenými mořskými chaluhami, které byly pokryté jeho krví.

   Na to vše si Wén vzpomínal jako ve snách. Nyní byl podzim a již poslední zlatorudé listí padalo ze stromů na návsi. Z tajemné noční návštěvy se za krátkou dobu stalo cosi neuvěřitelného, ale to neznamená, že by se na to zapomnělo. Ani nemohlo. Vždyť třikrát do měsíce se jeden z mladíků vydával na cestu na břeh moře, ze které se již nikdy neměl vrátit. Třikrát do měsíce se některé z žen z pláčem vrhaly k hlavní bráně, snažíce se obejmout kolena svého syna a zabránit mu v cestě. Třikrát do měsíce se od Osamělé skály ozýval srdcervoucí výkřik vražděného mladíka a jeho otec přišel k bráně a udělal na ní svým nožem zářez.

   Wén ten sloup míjel, když odcházel a viděl zářezy na něm, přestože tma již houstla. Bylo tam dvanáct zářezů a jeho otec právě kráčel udělat třináctý. Poslední. Více mladíků již ve vesnici nebylo. Snad kdysi, před letošním slunovratem, ale ti buď skočili z útesu, šílení hrůzou, anebo utekli z vesnice. 

   Wén zůstal. Nebál se smrti. Nebál se přízraku z moře. Kráčel po kamenité stezce k Osamělé skále a mlčel a pozoroval hvězdy.

   Stín Osamělé skály se před Wénem objevil tak náhle a nečekaně, až o krok ucouvl a ruce se mu zatřásly. Všude kolem bylo hrobové ticho a nic nenasvědčovalo tomu, že někde blízko na něj číhá smrt.

   “Jsem Wén,” zvolal a ozvěna jeho jméno poslušně opakovala. “Pojď a zab mne, nerad čekám!”                                  

   Až byl sám překvapen jasem a halasem svého hlasu, který jako by ani nevycházel z jeho hrdla, ale ta slova jakoby pronášel někdo jiný.

   Když ozvěna dozněla, znovu bylo ticho. Wén se opatrně rozhlédl, pátraje ve tmě po čemkoli: kradmém pohybu či jen záblesku bílých zubů. Vlastně, měla ta příšera zuby? Nikdy o ní nevěděl nic, jen stejně jako ostatní z vesnice spatřil temný stín postavy s hadím ocasem za oné zamračené noci.

   Ohlédl se.  Chvíli hleděl do tmy a pak na pozadí hvězdného nebe spatřil temné obrysy domů jeho vsi. Oči se mu zalily slzami. Nechtěl plakat, ani jako malý chlapec nikdy neplakal: otec jej vychovával jako opravdo-vého muže, ne jako sedláka. Avšak byl něčím víc než sedlákem? Meč nikdy nedržel v ruce a luk byl pro něj jen obrazem z minulosti, kdy krajem projíždělo císařské vojsko. Zbroje vojáků se tehdy leskly a jejich meče a štíhlé luky se Wénovi zdály tak obrovské….

   Cosi zašustilo. Zprudka se otočil. Nic, jen stále stejné ticho a tmavý obrys skály před ním. Zmocnil se jej strach. Raději by již viděl nebezpečí, jež mu hrozilo, raději by se již díval do očí neznámému tvoru, raději by již ležel mrtev na zemi, než aby se musel dívat do tmy a čekat.

   Tma jakoby náhle zhoustla. Wénovi se roztřásly ruce.

   “Jsem Wén,” zopakoval pevně, znovu udiven mocí svého hlasu a přestože se mu ruce třásly, mluvil bez jakékoli stopy strachu či vzrušení. “Přišel jsem a čekám. Pojď! Chtěl jsi mne, tak pojď!”

   Avšak stále bylo ticho, jen ozvěna stále slaběji opakovala jeho slova. “Pojď…pojď…pojď….”

   Wén udělal několik kroků blíže ke skalnímu masivu. Podle paměti tušil, kde se nachází úzká průrva, vedoucí do malé skalnaté rokliny, sotva tolik velké jako jeden dům ve vesnici, ale přesto ho její černota, hustší a temnější než noc okolo, vyděsila.

   Váhavě udělala další kroky. Natáhl ruku a dotkl se skály. Byla chladná, podzimní slunce ji nedokázalo vyhřát a cítil pod rukama ledové kapičky vody, snad brzké rosy, snad zbytků příboje.

   Vtěsnal tělo do úzké skuliny ve skále a sunul se dál. Na okamžik se zastavil a zvedl oči. V uzoulinké meze-ře mezi skalními bloky spatřil mihotavá světélka hvězd. Srdce se mu sevřelo. Sklopil zrak a kráčel dál.

   Průrva skončila. Wén stanul v roklině zprvu neviděl nic.  Jeho oči si však pomalu přivykaly na temnotu a to, co se vynořovalo před ním, mu bralo dech a on ustoupil o několik kroků zpět. Když narazil zády na skálu, zastavil se a ztěžka oddechoval.

   Před ním ležel na zemi velký zelený had. Nebyla to užovka, kterou vídával na loukách za vsí, ani zmije se svým klikatým pruhem, byl to obří vodní had. Avšak zde ležel na holé, suché skále, stočený do klubíčka a mezi bělostnými zuby, které byly velké jako Wénova ruka, mu tu a tam prokmitával rozeklaný jazyk.

   Wén se pomalu uklidňoval, přestože mu srdce stále divoce bušilo a počal se rozhlížet. Had spal, o tom nebylo pochyb, ale i tak z něj šel strach. Wén pomalu odstoupil od skály. Na cosi šlápl. Ozvalo se zapraská-ní. Sehnul hlavu a byl by vykřikl, kdyby mu v tu chvíli ústa nezmrtvěla hrůzou. Jeho noha právě rozmačkala lebku nějakého člověka.

   “Bojíš se?” ozvalo se náhle hlasem tak úlisným, až se mu zatočila hlava. Zapotácel se, ale dokázal přemoci úlek a zvedl zrak. Pohlédl do žlutých, úzkých očí mořského hada.

   “Bojíš se?” zopakoval had. Jazyk mu při řeči vystřeloval po každém slově, takže mluvil pomalu a podivně šišlavě. Wénovi se opět zatočila hlava, ale pohledem neuhnul.

   “Nevím,” odpověděl.

   “Pak bys měl,” řekl had a neznatelně se posunul blíže k mladíkovi. Stále je však ještě dělilo více než pět kroků. Kdyby se Wén otočil a……

   “Nemůžeš utéct,” řekl had, jakoby uhodl jeho myšlenky. “Jsem rychlejší a silnější než ty. Zbytečně by sis prodloužil čekání na smrt.”

   “Proč si se mnou povídáš?” zeptal se Wén a stále omámeně hleděl do hadových očí. “To mluvíš s každou obětí?”

   “Někdy,” řekl had a přiblížil se o další krok. “Někteří se zhroutí, jiní si myslí, že mne upovídají k nepozor-nosti. Všichni ale nakonec skončí stejně.”

   Wén se rozhodl. Zprudka se otočil a rozeběhl se zpět. Náhle narazil na tvrdou skálu. Uhodil se do ramene a sesunul se na kolena.

   “Nemůžeš utéct,” ozvalo se mu měkce vedle ucha. “Je to sice zábava, honit se s tebou před tvým koncem, ale časem to omrzí. Zvlášť dnes, když….”

    Had se odmlčel. Řekl příliš.

   “Co když?” zeptal se Wén a otevřel oči. Blízkost hadova bledě zeleného těla jej vyděsila.     

   “Nic,” hadův hlas se ztišil. “Jen jsi poslední. Stačí jen třináct. Pěkné číslo. A pak…” opět se odmlčel a přivinul se blíž k Wénovi.

   Wén ucouvl, ale za zády měl jen skálu. Tlačila jej do zad, ale on to nevnímal. Posunoval se podél skály doprava a had jej upřeně a zamyšleně pozoroval.

   Náhle Wén nahmatal pod rukou cosi tvrdého a hladkého. Již chtěl vykřiknout, ale náhle si uvědomil, že to, na čem spočívá jeho ruka, není část lidského těla. Vzpomenul si na okamžik, kdy první z mladíků odcházel. Byl to Horacio, jeho bratranec. On jediný ze vsi někdy sloužil ve vojsku a tak si s sebou nesl svou pýchu: meč po otci, který jej měl od otce a tak dále. Byl těžký, ale Horacio jej tenkrát nesl neshrben. Chtěl bojovat.

   Wén pevně uchopil jílec meče. Had se však, jakoby vycítil jeho myšlenky, přivinul ještě blíže a téměř mu zabraňoval v pohybu. Wén v sobě nalezl poslední zbytky sil. Pevněji stiskl meč. Jakoby se v něm vzepjal kdosi jiný, silnější a rozhodnější a on s výkřikem vyrazil. Prudce ťal po hadově štíhlém, zelenkavém těle. Plaz uhnul, ale nebyl rychlejší než rozzuřený mladík. Na zelené šupinaté kůži se objevila černá krev.

   Wén znovu ťal. Tentokrát jeho rána mířila na hadovu hlavu, ale ten byl již připraven a včas uhnul před ostřím. Byl však příliš překvapen náhlou změnou v chování své oběti, že nedokázal odhadnout její sílu a tak

se meč přece jen zabodl do jeho těla, tentokrát na krku.

   Hadovy žluté oči se zakalily, ale stále ještě žil. Wén v posledním zoufalém návalu síly znovu ťal a tentokrát meč rozsekl hadovu hlavu. Černá krev vystříkla a plaz padl mrtev k zemi. Wénovi se udělalo zle. Meč mu náhle připadl těžký. Upustil jej na zem a sám padl na kolena a zakryl si rukama tvář. Setrval tak několik minut, omámen a oslaben. Pak zvedl hlavu a pohlédl na hadovo mrtvé tělo. Vykřikl a jeho výkřik se rozlehl všude kolem a ozvěna jej znásobila. Ve vesnici si zakryli uši.

   Potřísněná černou krví a napůl zakrytá v zelené hadí kůži ležela před Wénem dívka. Její tvář byla bledá a vlasy tmavé, velmi tmavě zelené. Jinak byla nahá, ale její tělo hyzdilo mnoho ran od meče. Wén k ní přisko-čil. Pohladil ji po tváři. Byla studená, jako led a tolik, tolik bledá! Uchopil ji za ruku. Necítil nic, ani známku po tepání srdce.

   “Ne,” chtěl vykřiknout, ale z hrdla mu vyšel jen podivný tichý skřek. “Nesmíš umřít! Jsi tak krásná, tak křehká! Já tě zabil!”

   Rozplakal se. V záchvatu vzteku a šíleného bolu se rozeběhl z rokliny ven. Prodral se průrvou a vyběhl na skály. Nezamířil po cestě dolů k vesnici, ale obrátil se nahoru, k moři. Běžel po útesech. Upadl. Vstal a běžel dál.

   Po několika vteřinách šíleného běhu stanul na nejvyšším útesu v okolí, na vrcholu Osamělé skály. Moře pod ním sténalo a šumělo, jako by cítilo jeho bol. “Pojď…pojď…pojď…” uslyšel v hlavě, ale tentokrát to nebyla ozvěna.

   Udělal několik kroků zpět, ale pak se rozběhl a…………skočil. Letěl vzduchem a jeho tělo se nabodlo na skaliska a potřísnilo je rudou krví. Nebyl první, ale třináctý. Třináctý a poslední obětovaný. Na moři se začaly vzdouvat vlny…