nedořečena

 

                            I.

 Jsem hadr,

kterým kdosi vytírá

svý rozjizvený rány.

 

Ostří, hrany na vše strany.

Polámaný slova, hlasy.

Kapucínek na rohu ulice

hlásí (obnažen až na plíce)

že "je Bůh a ten nás

spasí."

Nikdo mu nevěří,

s páteří zvohejbanou k zemi.

"A budiž hrůza mezi lidmi

všemi."

 

Každý z nás, jakmile se narodí, pokouší se

 

                             II.       

 

Jsem psací stroj,

do kterýho kdosi mlátí

svý ubohoučký paměti.

 

Ani ponětí nemá

o stylu všema deseti.

Hned vzápětí však rozhrkaná

jedna strana, druhá

stěží nadepsaná skrývá

jen pár vět.

Bůh již stár, že nevidět,

ještě však stočený do děcka do

ženy šepce hebce:

"Budiž stvořen hrůzný svět."

 

vyslovit jednu jedinou, nadevše důležitou větu, ale protože 

 

                              III.

 

Jsem vokýnko,

na který kdos hází

srdíčka vytrhaný.

 

Buší na vše brány,

-pěsti od sazí

zamazaný -

píšťaláček hladný,

samozvaný.

Plný plaček, žehraje

na dny, kdy zřídka nad

strništi viděti mlhu.

Kdy - vjížděje do zatáček,

jakoby není, jako by nebyl.

Cinká, cinká umíraček. Hudba

odvěká.

I stvořil Bůh (k své vlastní hrůze) člověka.

 

žijeme krátce a slova utíkají daleko, věta zůstává stále

---