OPĚT NETYPICKY NA NÁDRAŽÍ-2

Poněkud otřesen jsem vrávoral po nádražní hale a náhle se mi do cesty postavil automat. Hned mě napadlo, že to bude automat na jízdenky. Naházel jsem do automatu velké množství mincí a stiskl několik tlačítek. K mému překvapení  se v dolní části automatu  vysunul kelímek. A tak jsem ho vytáhl a zahodil. Hned  nato se ozval zvuk tekoucí vody. Nějaká tekutina začala téci v jeho dolní části. Snažil jsem se rukama ucpat ten otvor,  odkud tekutina stříkala, ale moc se mi to nedařilo. Vzápětí stříkal hnědý proud tekutiny všemi směry a několik kolemjdoucích lidí jím bylo zasaženo. Nenapadlo mě nic lepšího, než několikrát do automatu kopnout  a zabušit.

  V automatu to podezřele zarachotilo a  v několika vteřinách vylétlo otvorem ve spodní části velké množství kelímků. Stříkající tekutina,  ve které jsem rozpoznal kávu, začala  ještě více téci. Brzo se kolem automatu vytvořila velká hnědá louže, načež několika lidem podklouzly nohy.

„Já mám kvůli vám zničené sváteční sako!“ rozkřikl se jeden z těch,  co dopadl do louže.

„Tak jste si ho neměl brát na výlet,“ řekl jsem mu.

„Já na žádnej výlet nejedu!“

„Tak nevím,  co teda děláte na nádraží!“

„Já tě roztrhnu  jako hada!“ vykřikl muž a sotva se postavil, rozeběhl se ke mně.  Uhnul jsem  a běžící muž klopýtl, načež hlavou zůstal zaražen v otvoru

automatu.

  Několik dalších lidí se proti své vůli vyválelo v kafové louži a bylo mi jasné, že brzy  budu já středem jejich zájmu. A tak jsem se snažil plíživými přískoky dostat k pokladnám. Mé plány bohužel poněkud narušila iniciativní uklízečka, která se náhle objevila. Na umyté podlaze, kterou zuřivě přejížděla hadrem,  jsem uklouzl. V jednu chvíli jsem si připadal jako na ledě. Okénko  pokladny se přibližovalo závratnou rychlostí. Za ním byla k vidění vyděšená pokladní.

  Náraz to byl celkem velký, ale já jsem se kupodivu rychle vzpamatoval a pokladní oslovil:

„Dobrý den. Prosil bych jednu jízdenku, ale nevím přesně kam.“

Pokladní ležela na podlaze a židle na ní, přičemž něco křičela. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se nacházím zaražen do otvoru okénka pokladny a nešlo to tam ani sem.

„Okamžitě vylezte!“ řval někdo za mnou.

„Já bych rád, ale ono to nejde,“ zkonstatoval jsem.

„Pomóóóc..je tady nějakej blázen!“ křičela pokladní.

„To bude omyl. Já blázen nejsem.“

  Pak mě začalo tahat několik dost nervózních  lidí, kteří si chtěli zakoupit jízdenky. Šlo jim to dost ztuha a okénko praskalo po okrajích. Ale   nakonec se ozvalo mohutné rupnutí,  po kterém jsem byl vytažen. Přičemž mi neuniklo, že celá přední část pokladny zeje na mém těle.

„Vy jste mi zničil pokladnu!“ ječela pokladní a ti,  co mě tahali,  se také na mě rozkřikli. Mne  nenapadlo nic lepšího, než se dát na útěk. A zase mi to zkomplikovala uklízečka, která jezdila po podlaze haly jako fretka a snažila se jí napastovat. Hodně lidí padalo a vstávalo a zase padalo. Netrvalo to dlouho a většina přítomných se raději ani  nesnažila vstávat.

  Po několika saltech se mi podařilo spíše dolétnout ke dveřím haly a přitom jsem měl pořád na sobě přední část pokladny. Pokus o projití dveřmi nevyšel ani napotřetí. Po dalším nárazu se dveře otevřely a to takovým způsobem, že už je asi nikdo nikdy nezavře. Jak jsem byl rozeběhnutý, tak následoval náraz do hydrantu, po kterém  do výše vystříkl gejzír vody. Byl to hezký vodotrysk, který stříkal i prudce všemi směry na kolemjdoucí.  Za okamžik jsem prchal stále obtěžkán přední části pokladny parkem a za mnou se hnalo dost naštvaných lidí.

                                                     KONEC