Útěk

Nevím odkud jsem se vzala na planetě Zemi. Snad jsem se tu narodila, nebo mě zde odložili lidé z jiných světů, když jsem byla ještě dítětem.

Vím jen, že sem nepatřím, i když se nepamatuji na nic z toho, co bylo dříve. Neznám ani své jméno.

A jsem tak jiná. Člověk? Možná, ale nevěřila jsem tomu, přestože jsem mezi lidmi žila. Byla jsem podivnou bytostí.

Někým, kdo je stále na útěku, aniž by věděl před kým.

Někým, kdo se skrývá v cizích tělech, jako nějaký podlý cizopasník. Dokázala jsem změnit své fyzické tělo mladé ženy v pouhé nic. I když to není zcela přesné. Mé vědomí, má podstata tu byla stále. Uměla proniknout do cizího vědomí, jako nezvaný host na zdvořilou návštěvu.

Stávala jsem se vždy na chvíli tím člověkem, do kterého jsem se takto ukryla. Ale ve skutečnosti jsem to byla já v jiném těle, které mě bezvýhradně poslouchalo.

Myslíte si snad, že to musí být ohromně zábavné schovávat se v cizích tělech a nutit je k poslušnosti?

Nikoli. Žádná zábava, ani zvrhlé potěšení. Pro mě to byla pouze a jen naprostá nutnost. Cítila jsem, aniž bych věděla proč, že mě někdo neustále hledá a pronásleduje. Kdo, nebo co jsem netušila, jen strach, který jsem pociťovala mi našeptával, že je to něco strašného a obludného.

To něco bylo vždy jen pár kroků za mnou, v podobě bílého kouře.

Jako právě teď. Stojím v parku a zoufale se rozhlížím po nějakém vhodném úkrytu.

První mi padl do oka yorkshirský teriér na zlatém vodítku. Vybrala jsem si ho proto, že byl tak maličký a nenápadný.

Ale běda. Všechny moje pokusy vtělit se do něj naprosto selhaly. Stalo se tak jistě proto, že to nebyl člověk, ale zvíře.

Ale nemohla jsem nad tím přemýšlet.

Park byl najednou liduprázdný a já byla v pasti. Snadný terč.

Můj pronásledovatel toho využil a vystoupil z bílého oparu.

Málem jsem omdlela hrůzou, když jsem to monstrum spatřila. Jeho postava byla normální. Urostlá mužská, oděná v kůži a kožešinách, ale hlava.....přímo nestvůrná. Hnědý lesklý, řídkou srstí porostlý obličej trojúhelníkového tvaru, špičatá brada a dlouhé ostré zuby vyčnívaly z pokřivených rtů. Obrovské žlutozelené oči na mě vítězoslavně zíraly. Vršku hlavy pak vévodily obrovské mufloní rohy. Ostré a nažloutlé.

“Mně nemůžeš utéct,” zahřměl jeho hlas. “Cožpak nevíš, čím jsi mi povinována?”

“Já chci svého syna,” pravil výhružně netvor.

Rozesmál se. Znělo to, jako když se sypou kuželkové koule.

“Ale ano máš. Ještě se nenarodil, ale bude to už brzo.”

Podívala jsem se na své tělo a rozběhla se pryč. Zastavila jsem se až na okraji parku, kde už chodilo více lidí.

Byla jsem tolik zmatená a nutně potřebovala pomoc. Ale čí pomoc. Na koho jsem se měla obrátit v tak těžké chvíli.

Neměla jsem nikoho a pokud ano, nepamatovala jsem si ho. Znovu jsem pohlédla na své tělo. Ani v nejmenším nepřipomínalo tělo ženy, které se má brzy narodit dítě. Ale chtěla jsem si být jistá.

Nechala jsem muže v brýlích dojít až k domu, ke měl soukromou praxi ženský lékař. Pak jsem jeho tělo opustila a zmizela v domě. Malá čekárna byla plná žen a já trnula úzkostí.

Postavila jsem se k oknu a čekala. Přes sklo jsem uviděla, jak se na mě z mlh šklebí netvorova tvář.

“Ví o mně. Musím okamžitě pryč,” blesklo mi hlavou.

V tu chvíli se dveře do ordinace otevřely a já drze a neomaleně vběhla dovnitř.

Doktor mě ihned vyšetřil a prohlásil, že jsem devět měsíců těhotná, a že si ani v nejmenším nedokáže vysvětlit vzhled mého těla.

V tom někdo zaklepal na dveře. Vyděšená k smrti jsem se chtěla ukrýt do těla doktora a poprvé jsem narazila na odpor.

Musela jsem pryč.

Mé vědomí se přesunulo k otevřenému oknu a odtud ven. Bylo to velmi vysoko. Kdybych v tu chvíli měla své tělo, zabila bych se pádem z výšky. Bylo nutné dostat se okamžitě na pevnou zem. V tomto případě na chodník před domem.

A pak jsem zase utíkala a schovávala se. Tak dlouho, dokud jsem nezjistila, že to nemá smysl.

Věděl o mně. Byl stále za mnou, ať jsem byla kýmkoli.

“Je čas,” řekl mi, když jsem svůj úprk vzdala a zastavila se v tiché opuštěné uličce.

Zhroutila jsem se k zemi a obklopila mě tma.

Procitla jsem na písečné pláži plné lidí. Chladivá mořská voda omývala moje tělo. Bolest zmizela.

Kdo mě sem dopravil a co je dnes za den? To byla má první myšlenka. Rozhlédla jsem se okolo.

Byla jsem na nějakém ostrově a zdejší lidé něco bouřlivě slavili.

Tančili, zpívali, mávali vlajkami a transparenty.

“Ať žije Nový rok 2005” hlásal jeden z nich.

Jakže?Ti lidé oslavovali příchod nového roku, ale ten letopočet. Je přece rok 2001. Nebo alespoň byl. Pokud je tohle skutečnost, tak kde jsem byla a co jsem dělala celé čtyři roky?

“Paní, koupíš mi prosím zmrzlinu?” oslovil mě náhle dětský hlásek. Zněl trochu podivně. Nepřítomně jsem přikývla a zalovila v kapse. Měla jsem i peníze. Kdo mi je dal?

Koupila jsem zmrzlinu a podala ji dítěti.