Směnová vedoucí spráskla ruce a spustila ostře na pomalu blížící ho se pošťáka, který se usmíval.

„Marceli! Jdete po začátku pracovní doby!“

„Vážně? No hlavní, že jsem tady ne.“

„Za to vám strhne vedoucí peníze. A jste ještě napitej!“

„Spíš vypitej, ale už pracuji na střízlivosti.“

„To jdete přímo z hospody, co!“

„To víte,  poslední autobus mi ujel a Josef byl od tý dobroty, že mě nechal v hospodě přespat.“

Pak se do chodby vřítil rozčílený vedoucí, který se hned zaměřil na Marcela.

„Já vám dám dejchnout!“ vyhrkl na něho.

„To už jste ten přístroj našli?“ zeptal se Marcel.

„Až přijde dispečer, tak on bude vědět, kde je,“ vysoukal ze sebe zmateně vedoucí.

„Hm. Dispečera kousnul prej před hospodou nějakej pes do zadku, když pořád za ním lezl po čtyřech a štěkal.“

„Cože!?“

  Jirka jen užasle poslouchal a nevěřil vlastním uším. Vedoucí i Marcel zašli do kanceláře a směnová vedoucí zaběhla do vedlejší místnosti, kde hned všem vše barvitě líčila. Pak Jirku oslovil muž v uniformě, který přišel z haly.

„Zdravím. Prý jedeš se mnou. Já jsem Jarda.“

„Dobrý den. Já jsem Jirka.“

„To vykání si nech pro vedoucí. Těm to dělá dobře.“

  Oba poté vstoupili do haly. Jirkovi se naskytl pohled na spoustu zásilek, mezi kterými pobíhaly  nadávající postavy. Byl překvapen, když uviděl klece,  na kterých byla různá čísla.

„Možná si tu budeš připadat jako v ZOO a to nejen podle těch klecí. Občas tu někteří vydávají podivné zvuky,“ upozornil ho s úsměvem Jarda.

K Jirkově sluchu vskutku za chvíli dolehla směsice podivných zvuků, které šly těžko identifikovat.

„Kterej blbec mě tady zamknul!“ ozval se náhle výkřik z jedné klece.

„Asi tě někdo přes tu hromadu balíků neviděl,“ zvolal někdo ze sousední klece.

„Hele,  okamžitě tu klec odemkni!“

„To bych musel mít klíč.“

 Šli dále, ale jak se onen pošťák dostal z klece neviděl. Zato spatřil, jak prostorem mezi klecemi projelo na čtyřkolových vozíkách několik postav. Vypadalo to, jako kdyby závodili.

„I vzadu se vydávají balíky a někteří tu závodí, kdo tam bude dřív a první.“ Dostalo se mu vysvětlení.

Sotva tuto informaci vstřebal, uviděl lezoucí postavu po regálech v kleci. Nechápavě na toho muže hleděl a všiml si, jak několik dalších pošťáků ho v lezení povzbuzuje.

„To je opravdu vtipný,  zavěšovat mi tu tašku až ke střeše!“ rozčiloval se ten,  který  lezl.

„No přeci si amatérskej horolezec. Tak to pro tebe není žádný problém,“ ozval se jeden z přihlížejících.

„Taky vylezu až  úplně na tu železnou podpěru!“ zvolal a vskutku na ní vylezl, přičemž si zapalovačem zapálil cigaretu. Jirka si zároveň všiml velkého plamínku. Hned nato se rozječela siréna a začala stříkat od shora voda.

„Ten blbec spustil hasicí systém!“ vyhrkl Jarda,  zatímco se halou sborově rozlehlo: „Prší, prší jen se leje…“

Pak nastal útěk všech halou k východům na rampu. Jirka si připadal jako v Jiříkově vidění a také zdárně vběhl na rampu.

„Jó,  tady se dějou věci. Tady toho ještě zažiješ,“ řekl mu Jarda a Jirka jenom nechápavě hleděl otevřenými dveřmi na halu, kterou v klidu kráčel jeden pošťák, který držel v ruce rozevřený deštník.

                                                    KONEC