Když v ráji neberou 2

Nejhorších bylo prvních pár měsíců. Nemohl jsem zavadit o žádnou kloudnou práci. Jedině dělat hlídače na parkovišti, ale to se mi vzhledem k předchozímu zážitku s mojí milovanou audinou eklovalo. Navíc to nebylo placené zaměstnání a ani tu nebyla šance na nějaké spropitné, třeba za umytí oken či zvláštní péči, protože tu koneckonců nebyla žádná auta. Tak jsem se stal jedním z mnoho nezaměstnaných a nebýt kámoše žebráka, tak nevím co bych si počal. Ten se vůbec vyznal. Předně tady byl už dlouho, snad od války v zálivu a pak, dělal tu totéž, co za života na zemi. A žebrat s grácií uměl jak nikdo.

Jenže pak mně potkalo neštěstí a starouš odešel. Ne jen tak někam do kantýny nebo tak, ale navždy. Tady tomu tak říkají, protože  je dost divný říct že umřel o někom, kdo už je roky po smrti. Odpoledne trochu polehával, vedl podivné řeči, a najednou … Byl pryč. Prostě, „odešel“, to je celé. Pak si mne zavolali k přepážce, u níž jsem předčasem tak neslavně skončil a jako ustanovenému dědici mi vydali plastikový pytel s celým jeho majetkem. V domnění, že uvnitř najdu jen sbírku starých hadrů, což se dalo u starého žebráka čekat, chtěl jsem věnovat pytel místní pobočce farní charity.  O to větší bylo moje překvapení, když jsem ale z oblečení našel jen starý klobouk a ve vlněné šále pečlivě zabalenou hromádku mincí. Úspory. Úspory v takové částce, že se mi málem zatočila hlava. Chvilku jsem to musel rozdýchávat, ale bylo jasné jak s nimi naložím.

Támhle mince, tuhle mince, penízek za penízkem mizely v dychtivě nastavených dlaních a za pár dní jsem opět stál s rozechvěním před osudovou přepážkou z umakartu. Ovšem dnes za ní neseděl nikdo znuděný a vstupní procedura se omezila jen na nejnutnější formality. Rychle jsem podškrábl několik předem vyplněných formulářů a již jsem slyšel vytoužený mnohohlasý chorál a zástup andělů mi vyšel v ústrety, aby mne doprovodil do ráje.  Díky starouši, díky.

Ještě napůl v bráně jsem se zastavil abych si to patřičně vychutnal. Obsluha ve vrátnici nalevo ode mne vypnula obehranou desku s chorály a doprovod statistů šel vrátit křídla do půjčovny. Postarší policista stojící opodál se na mne podezřívavě zadíval. Tak jsem se oklepal z překvapení a vstoupil. Vysoko nade mnou tiše prskal neonový nápis - Vítejte v ráji.

O dvacet kroků dál mne toho dne poprvé přepadli.