Vepřové po francouzsku

Mě to tady nebaví“, řeklo si čunďa, když už bylo celé znuděné ze čtyřech zdí svého chlívku. Ani ta podlaha už mu nedělala dobře, byla taková divná.

„A vůbec, všechno tady je divný“,  zakvičelo. Pak si sedlo, dalo kopyta křížem a pustilo se do přemýšlení. Myšlenky toulaly se kolem až nakonec.….

„Kvíííííík“, čuník se rozeběhl a hlavou rovnou do dvířek, jednou, po druhé. Rány jako z děla, dřevo praská a po třetí vyletí jako splašený býk, přeskočí plot dvorku a šine si to přímo k městu svých snů.

        Město je však moc daleko a  po chvilce mu začly těžknout nohy:

„Ty kopyta mají snad dvě tuny a co to tu hovoří, vždyť za mnou ani vedle mě nikdo není.“ Nastraží bystré uši a jde za hlasem, sklání se k vykrmenému bříšku až:

„No jo, vždyť já se zapomněl najíst! Ach copak budu dělat? Přeci se nebudu vracet, nejsem žádný budižkničemu, co hned klopí uši. Já jsem chytré kurážné  prasátko a samozřejmě krásně stavěné!“

       U silnice mezitím zastaví auto a vystoupí z něj nějací lidé a pomalu se k němu blíží. Čuník už nabral trochu nových sil a začal se poohlížet po kousku jídla a jakmile se otočil, uviděl auto i s lidmi. Nevěděl však, má-li jim vyjít vstříc nebo utíkat.

 „Můj hospodář mě nakrmil pokaždé, co mi žaludek hlady zpíval, ale je tomu týden, co jsem naposledy viděl mého drahého pašíka Tondu od sousedů a slepice kdákaly, cosi o dobrých jitrničkách a jelítkách.“

        Jenže než si stihl promyslet, co bude dělat, uslyšel:

„To je pěknej kousek, jen je tak trochu hubenej.“

„Jo, potřeboval by vykrmit, ale kejtičky má pěkný. Tak co naložíme ho?“

„Naložíme.“

 A jedna osoba se sklonila k čuněti a laškovně povídá:

„No ahoj, čunďo, jakpak se jmenuješ, ty kluku macatá.“ a z druhé pusy:

„Nechceš podrbat na bříšku?“

„Počkej na břichu se drbe pes, ne prase, ty hňupe.“

„Neřikej mi hňup, sem ti to řek stokrát, že jsem vážená osoba a ne hňup!!!“

„A na který váze tě vážili, ty vážená osobo?“

 Čuník kouká na jednoho, na druhého a pak hrdě pronese:

„Promiňte panové, já jsem nikdy žádné jméno nedostal…“

 Obě postavy nejprve zůstaly stát s otevřenou pusou pak si vyměnily vyplašené pohledy a s křikem:

„Maminko, to prase mluví!“, vzaly nohy na ramena, nastartovaly svůj automobil a za halasu prasátka: „Pánové počkejte, kam jdete?“, zmizely v dáli. Zbyl po nich jen smradlavý obláček, který nakonec vítr rozfoukal po poli.

Čunďa si díky nim uvědomil, že se vlastně nijak nejmenuje a že je to velká škoda. Začal tedy vymýšlet své nové jméno. Myslel, až se mu kouřilo z hlavy a pak, blesk z čistého nebe: „Budu se jmenovat Frederik  Vívák! My čuníci přece umíme dokonale francouzsky. Uíi je po francouzsku ano! Ano, ano, ano, uíi, víi, uíi.“

  A Frederik Vívák si vzpomněl na písničku, kterou si s Tondou od sousedů zpívali, ovšem trochu upravenou: „Kam pánové, kam jdete, kerej pak můj budete, budete můj. A uí,ví,uí  a ui vi ví, trois cochons sont allés en queue ensamblé…“