Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGloria post mortis
Autor
Dash_707
Gloria post mortis - cesta k věčnosti
Snad každý občas pomyslí na to, co je zřejmě jedinou spravedlností na tomto světě – na smrt. Mnohé pak zarmoutí skutečnost, že až odejdou ze světa, nic zde po nich nezůstane. Nic, co by dalším pokolením připomínalo, že tu v jistém období byli, něco znamenali, měli své lásky, starosti a byli něčím více, či méně významní. U mnohých je to jen mihnutí myšlenky, pro jiné trauma provázející je zbytkem života. Mnozí toto dilema řeší mávnutím ruky, jiní se snaží historii trochu pomoci. S těmi, kteří na to jdou přes proslulost vědeckou a uměleckou, nebývají obvykle potíže. S jinými, bažícími po nesmrtelnosti prostřednictvím politické kariéry, bývají potíže velké. Ale je tu ještě kategorie lidí, kteří si chtějí posmrtnou proslulost, i když velmi problematickou, zajistit šokujícími činy, třeba i za cenu společenského zatracení. Do této kategorie patří atentátníci, paliči, masoví vrazi a chodící sbírky patologických anomálií, převážně z oblasti psychiatrie. Že je to problém letitý, dokazuje případ požáru Artemidina chrámu v Efesu (byl sedmým divem světa), který zapálil ve 4.stol. př.n.l. řecký megaloman Hérostratos chorobně toužící po nesmrtelnosti.
Ale jsou tací, u kterých jejich úporná snaha po místě na pidestalu věčnosti vzbuzuje úsměv - zvláště způsoby, jaké k tomu volí. Sem lze zařadit podivínské vynálezce, mystiky, obskurní literáty a figurky v zajetí obsese – chorobně utkvělých představ, že jsou spasiteli světa. Do této kategorie se ale mohou také řadit lidé, kteří po celý život ničím neohromovali, pohybovali se v mezích normality – prostě byli nenápadní, ale tváří v tvář smrti propadli hrůze z pádu do propasti neexistence a chtěli alespoň na monolitu historie zanechat svůj podpis. Tak vznikají mnohdy originální epitafy, ať už z vůle potenciálních nebožtíků, či pozůstalých.
Přítel architekt, připravující svěží dílko o funerální plastice a architektuře, mne požádal, zda bych se s ním nevydal na výzkum po českých hřbitovech a nenafotil mu vybraná díla. Při fotografování mne upoutaly mnohdy bizarní nápisy na hrobkách a náhrobních kamenech, které svědčí o smyslu pro slovesné umění, typickém pro obyvatele České kotliny. A tak, aniž bych chtěl zlehčovat památku zesnulých, podělím se s laskavým čtenářem o některé perly z oboru funerální poezie i prózy. Trochu pomineme nápisy svědčící o úporné snaze vyzdvihnou významnost, kterou nebožtík za života požíval. Mnohdy významnost jaksi druhotně získanou. Za všechny uvedu alespoň upozornění: „Zde na věky odpočívá vdova po velkouzenáři a majiteli realit, panu Františku B“, nebo: Zde leží opuštěna (?) vdova po prokuristovi pojišťovny Slavia, inženýru Bohdanu Z“, případně: „Manžel operní pěvkyně, solistky Národního divadla, Václav N. spí zde svůj věčný spánek“.
Více mne ale zaujaly epitafy. Byly zřejmě svého času v módě, a tak zdobí nemálo náhrobků. Z nich některé nezapřou autorův smysl pro humor, někdy možná nechtěný. Ostatně, to ať posoudí laskavý čtenář sám. Za všechny alespoň pár vybraných:
„Na co jiní ani nepomysleli, já dokázal“ – (majitel rozhledny v Josefodole)
„Odebral se tam, kde led věčné ticho obepíná“ – (že by polární badatel ?)
„Kdo tváře smrti popatřil – ten pochopil“ – (já popatřil několikrát a nepochopil)
„Zanechal nám více, než měl sám“ – (hlavolam pro pozůstalé… a pro mne také)
„Já smrti ve tvář pohleděl, bych se více dozvěděl“ – (co, to by mne velmi zajímalo)
„Neplačte, brzy se setkáme“ – „Nezoufej, čekám na tebe“ - (…hned jsem klidnější)
„Cos mi to smrti, cos mi to udělala“ – (…no, udělala to, co obvykle dělává…)
„Zradil ho osud, ON však ne“ – ( já bych to tak jistě netvrdil…)
„Výkřik jeho zmrzl mu na rtech“ – (při datu úmrtí 5.2. se tomu není co divit)
„Nestačil stisknout spoušť, přišla ONA“ – (asi se nerada fotografuje)
„Byl policejním radou, smrt mu byla přítelkou“ – (to měl pěkné kamarádky…)
„Zemřel jak si přál – v Indii“ – (snad ani nemusel takovou dálku…)
„Místo šípu Amorova zasáhla jej ona…“ – (…tak tomu se říká smůla)
„Štěstí jej opustilo“ – (hmm…tak to mne ani nenavštívilo)
„Co podivných minulo ho náhod, ta poslední mu byla osudem“ (to měl docela kliku)
„Dosáhl jsem o čem jiní jenom snili“ – (no… mívám veselejší sny)
„Čekal jsem to, ale ne tak brzy“ – (na nic se nedá spolehnout…)
Děkuji laskavému čtenáři pokud dočetl až sem, a pobavil-li se alespoň trochu, splnil tento příspěvek své poslání. Pokud jsem se přece jenom dotkl čtenářova jemnocitu, velmi se omlouvám. Život je sám o sobě strastiplná pouť, a chceme-li se občas zasmát, neměli bychom sami sebe brát příliš vážně.
21.2.2003 text & foto Dash