Osobní zpověď

Touha, strach i víra,

to mé srdce svírá.

Mám ho milovat

nebo se ho bát?

Mám před ním dveře zavírat,

nebo mu klíče od svého srdce dát?

Stejně mi jako všichni před ním ublíží,

proč ke mně nikdo s láskou nevzhlíží?

proč mi jen každý mé srdce bere,

aby mi ho vrátil zbědované, vymřelé?

Jak chtěla bych milovat,

polibky dávat i brát,

v náručí svému princi usínat,

šeptal by mi: „Mám Tě rád…“

Přesto, když se další princ z mlhy vynoří,

můj strach odvane v dáli jak pápěří

a já zas doufám dál,

že by mě konečně někdo miloval?

Možná štěstí lásky nikdy nepoznám,

snad nezasloužím si vznést se až ke hvězdám,

však žít budu jen pro tu naději,

že princ můj se přeci jen někdy objeví.

Dál si nechám lámat srdce.

Proč? Pro to chvilku naděje, snad i štěstí přece,

než z mého prince se vyklube princ cizí,

co jen můj polibek vyloudí a pak zase zmizí.

Osud – ten dopředu zná počet mých prohraných bitev,

už nyní ví, kde můj princ žije, i kdy bude mrtev,

on rozhodne, kdy naše životy v jeden spojí,

do té doby tady čekám, tady stojím!