Když....

Když zalovím ve vzduchu

jak vzdychá bříza

když se pokusím ulovit

to tiché vzdechnutí

když pochopím

že i já ryba plevelná 

okoun, kterou rybář

rozmrzele hází zpátky

do koryta

rozvodněné řeky

jsem ryba, ryba, rybí ryba

když se nadechnu

tak nějak i já, prašivá

jako bych měla

nové plíce, tůň dokola

ale já nadechuji se

a dýchám, dýcháním dýchám.

Když můj Babylon zhroutí se

a když já pak

všechny své mrtvé

jak voda živá, živá

si oživím znova a znova

vždyť já nejsem krvelačná

s láskyplným šťouchnutím

pošlu je o dům dál

když se mnou těžko je

běžte plavat jinam.

Když budu medová víc

než medová plástev

když přestanu být

víc katolická

než je má matka

když budu mít

míň trnů než akát

a vonět budu neskonale

více

tak pak, pak

budu konečně

svobodná.

Ale ta cesta, ta předlouhá

nelaskavá cesta. Cítíte?

Už trochu píchám

už trochu voním medem.

Už trochu šupin

na tváři mám.

Už kvetu

jako bříza

plevelná

statečná.