KDYŽ VANE VITR-2

Hučení dujícího větru nepřestávalo. Štěpán seděl za stolem v kuchyni a naslouchal nejenom větru, ale i láteření manželky, která stále nemohla pochopit, proč mu ulétl při sbírání prádla na balkoně ručník.

„Jsou horší věci. Koupím nový, stejně tenhle vypadal divně,“ řekl a dopil čaj.

„Jak divně?“ zeptala se Helena.

„No, prostě divně.“

„Až teď, když ti uletěl, tak říkáš, že byl nějakej divnej. Předtím si byl s ním spokojenej.“

„Tak to říkám až teď. Sakra, vůbec se mi tam ven nechce,“ řekl a vstal od stolu.

„Hlavně si neber čepici, a nebo ti taky uletí.“

„Tu si vezmu. Budu si jí přidržovat na hlavě,“ prohlásil rozhodně a nasadil si jí na hlavu.

„Jestli ti uletí…“

„Co pořád máš s tím, že mi uletí. Ta neuletí. Čau večer. Kdybych se dlouho nevracel, tak mě odvál vichr,“ zavtipkoval.

„Tebe jedině tak do hospody.“

Za okamžik sbíhal po schodech a brzo stál před prosklenými dveřmi, za kterými bylo schodiště vedoucí na ulici. Přes sklo viděl vzduchem létat všechno možné. Chvíli to užasle sledoval, načež zasunul klíč do zámku. Odemkl dveře a chtěl je otevřít. K jeho překvapení nešly.

„Zatracenej vítr!“ procedil mezi zuby a snažil se je přitáhnout vší silou k sobě. Dveře se trochu pootevřely, ale hned se zase zavřely. Znovu vší silou uchopil kliku. Ta mu však náhle zůstala v ruce. Chvíli se nevěřícně na kliku v ruce díval. Pak ji chtěl rychle nasunout zpátky. To se mu povedlo, ale druhá část kliky vypadla ven.

„No, to bych do toho kop!“ zahartusil mezi zuby a zjistil, že tu kliku, co drží, nemá na co nasadit.

„No, nic půjdu druhým vchodem,“ rozhodl se a přeběhl na druhou stranu domu. Druhý vchod zdárně odemkl. I dveře se mu podařilo bez potíží otevřít. Sotva však vchodem prošel, dveře se prudce přibouchly. Ozvala se příšerná rána doprovázená řinkotem sypoucího se skla. Než se stačil vzpamatovat, prudký poryv větru s ním zacloumal. Čepici mu vítr ve zlomku vteřiny srazil s hlavy. Rukama se jí ještě pokusil zachytit, ale přitom pravou nohou šlápl na první schod. Následovala ztráta rovnováhy.

Nevěděl ani jak se dostal ze schodů. Zato věděl, že se křečovitě drží plechového odpadkového koše. Kolem něho skoro proletěl psík a za ním jakási křičící osoba. Ve stejný okamžik si uvědomil, že upustil svou aktovku. Zahlédl, jak jede po chodníku. Pustil se koše a díky větru v zádech jí brzo dohonil.

„Kterej blbec nezavřel dveře!“ rozkřikl se někdo ve vchodě a on byl rád, že už je dost daleko. Ve stejný okamžik zahlédl jak vzduchem letí velká igelitová taška. Vzápětí se mu připlácla na obličej. Snažil se jí rukama strhnout, což se mu povedlo, ale přitom opět upustil aktovku. Po čtyřech za ní běžel a dohonil ji na ulici. Sotva jí popadl, narazila do něho popelnice na kolečkách. Než se nadál ležel na zemi.

„Hlavně abych se dostal do auta!“ pomyslel si a vrávoravě šel proti větru. Za prvním zaparkovaným autem se skrčil a pak po čtyřech lezl mezi auty.

Když dolezl ke svému automobilu, hned odemkl dveře, ale neuvědomil si, že dveře otevřel po směru vanoucího větru. Následkem toho ucítil prudkou ránu do obličeje. Několik okamžiků se mu před očima jiskřilo. Pak se vzpamatoval a vsedě se zahleděl před sebe na vyvrácené dveře. Na čele si nahmatal narůstající bouli. Aktovka opět někam pod náporem větru “odjela“ a on náhle ke svému překvapení spatřil na nedalekém stromě plápolat zamotán na větvích jejich ručník.

KONEC