Slzy andělů

Vzala jsem si z jejích bělostných rukou dýku vyřezanou z jednoho jediného kusu alabastru. Když jsem ji potěžkala, zdálo se mi, že je příliš lehká na to, k čemu byla určena.

“Zabít? Opravdu?” nevěřícně jsem hleděla střídavě na dýku a na Evlyn.

Přikývla.

“A jsi si vědoma veškerých následků, které to bude mít?”

Opět mírné přikývnutí. Tentokrát o něco váhavější.

“Dobrá, mohu to udělat. Ale nechci.” Podívala jsem se jí do očí, ale ihned jsem sklopila pohled. Její vůle byla o mnoho silnější než má.

“Já tě o to prosím.” Dotkla se mé tváře a já se pod jejím dotykem zachvěla. To bylo snad poprvé, kdy jsem ji slyšela o něco prosit.

“Proč? Řekni mi proč!” Vykouzlila na tváři kouzelný úsměv, do kterého se však mísil smutek a také - ano, skutečně - bolest.

“Příliš mnoho času. Příliš mnoho bolesti. Příliš mnoho utrpení. Příliš mnoho… Příliš…”

“Ale to stále nevysvětluje proč!” Po tváři mi stekla jediná slza, kterou jsem nestihla zadžet. Vždycky jsem si dávala záležet na tom, aby mě nikdo neviděl plakat, ale teď už to bylo stejně jedno, pokud dopadne vše dle jejího přání. Evlyn slzu vysušila krátkým bílým pírkem, které se před chvílí sneslo na okení parapet.

“Neplač - není proč.” Přejížděla mi pírkem po obličeji a po krku. Cítila jsem jemné šimrání. Ten dotyk byl nepříjemný i pohádkově krásný zároveň. Mrazilo mě v zádech.

“Není proč? Není proč?!” Další slza. A ještě jedna.

Letmý polibek na čelo. “Ber to jako pomoc v nouzi; ránu z milosti.”

Utřela jsem si slzy a pak k ní zvedla oči rudé od pláče.

“Proč sis na to vybrala mě?”

Zajela mi rukou do vlasů. “Protože tě mám ráda.”

“Tak proč mi to děláš?”

Už jsem nebyla schopna udržet slzy. Padaly na podlahu a při svém pádu lámaly světlo stejně tak jako Evlynin pohled mou vůli.

Podlaha bytu byla jako po krátkém jarním deštíku, když se moje ramena přestala otřásat v návalech prudkého pláče.

“Je to tvé konečné rozhodnutí?” zeptala jsem se po chvíli s nadějí v hlase, že řekne ‚ne‘. Osud však byl opět nemilosrdný.

“Ano. Sama musíš uznat, že lidé ztratili víru ve vše, v co jsem věřila; ve vše, čím jsem byla. V tomhle světě už není místo pro mýty, pro víru.”

“Ale v mém srdci ano!” vykřikla jsem a na podlahu dopadla další slza. Vedle ní se sneslo pírko.

“V tvém srdci bude mé místo navždy, ať už se stane cokoli.”

Trachu se usmála a já přikývla.

Nevím, jak dlouho trval - mohl to být zlomek okamžiku, ale také celé věky.

Pak jsem ji pevně sevřela v náručí, jako bych se bála, že zmizí.

Položila si havu na mé rameno a pak mou košili skropily její slzy. Kdysi se věřilo, že slzy andělů přináší lidem štěsí a že dokáží vyléčit všechny nemoci světa, ale mně teď nepřinášely nic jiného než utrpení a bolest.

Políbila jsem ji na vlasy a přitom se dívala, jak se na zem snášejí další bělostná pírka.

Evlyn umírala, to jsme obě věděly už dlouho.

V dnešním světě už pro takové jako ona skutečně nebylo místo.

“Prosím, udělej to,” zašeptala. “Hned!”

Přikývla jsem, ačkoli mi bylo jasné, že to nemůže vidět. Rozhodně, až téměř křečovitě jsem uchopila alabastrovou dýku. Byla to jediná zbraň, která jim dokázala ublížit. Čistá a neposkvrněná jako oni sami. Jen ta je dokázala zničit.

Odhrnula jsem její špinavé, kdysi tak krásně zlatavé, vlasy a odhalila tak její bělostný krk. Jako z alabastru, pomyslela jsem si.

“Odpust mi to,” zašeptala jsem, oči opět plné slz.

“Není co odpouštět. Prosím tě o to!”

Sevřela jsem dýku ještě pevněji, až mi úplně zbělaly klouby, a jediným ladným tahem jí prořízla hrdlo.

Její krev a mé slzy se mísily dohromady a barvili jak mé tak její vlasy i šaty do ruda. Chvíli jsem ji ještě svírala v náručí, dotýkala se jejích vlasů a hladila její, kdysi tak krásná, bílá křídla. Kdysi to byla honosná křídla přikrášlená prachem padajících hvězd - stejně jako její oči. Ale dnes byla její křídla potrhaná a špinavá a z jejích očí vyprchal nejen hvězdný třpyt. Již několik let byly tak prázdné… tak… tak mrtvé…

Po chvíli se její tělo proměnilo na hvězdný prach, který na okamžik pokryl podlahu místnosti a pak se zcela rozplynul.

Pak mi zbyly jen vzpomínky a několik pírek z jejích křídel které vítr, pronikající sem otevřeným oknem, rozfoukával po podlaze pokoje - jediné, co zbylo z posledního anděla.