O nesmělosti 1

O nesmělosti

Všichni velcí literáti jsou nesmělí. Já sám jsem, byť jsem přesvědčován, že je to sotva patrné. Jsem tomu rád. Bývalo to kdysi velice nápadné a působilo mnoho trápení mně a rozpaky všem kolem mne-zejména mé známé si na to hořce naříkaly.

Plachý muž není šťastný. Muži ho nemají rádi, ženy jím pohrdají a on sám nemá rád sebe a pohrdá sebou. Zkušenost mu neuleví a není pro něj jiného léku než času; kdysi jsem však narazil na rozkošný recept k překonání této rány osudu. Objevil se mezi "odpověďmi dopisovatelům" v malém týdeníku a zněl takto - od té doby jsem jej nezapomněl:"Osvojte si nenucené a příjemné vystupování, zejména vůči ženám."

Nešťastník! Dokážu si představit úsměv s jakým si přečetl onu radu. " Osvojte si nenucené a příjemné vystupování,"probůh! Nic takového si neosvojuj, můj drahý nesmělý příteli. Tvůj pokus zahrát jakoukoliv jinou povahu než tvou vlastní zcela neomylně vyústí v to, že se staneš směšně patetický a urážlivě familiérní. Buď přirozený a teprve tehdy budeš pouze považován za nevrlého a pitomého.

Nesmělý muž se zčásti mstí společnosti za muka, jemuž ho vystavuje. Je schopen-do určité míry-zprostředkovat své utrpení. Děsí ostatní lidi stejně jako oni děsí jej. Působí jako studená sprcha na celou místnost a ty nejžoviálnější typy se v jeho přítomnosti stávají sklíčenými a nervózními.

To je do značné míry způsobeno nedorozuměním. Mnoho lidí si plete plachost nesmělého muže se zpupnou arogancí, která je naplňuje hrůzou a uráží. Jeho nejapnost je zavrhována jako nestoudná lehkovážnost a když-stižen hrůzou při prvním oslovení- se mu do hlavy nahrne krev a schopnost mluvit ho nadobro opustí, je považován za příšerný příklad zlých následků propadnutí vášni.

Ale, vskutku, být nepochopen je osudem nesmělého muže za všech okolností; a jakýkoliv dojem se pokusí udělat, je jisté, že vyjádří jeho opak. Když zažertuje, je žert brán jako předstíraný popis skutečnosti a je hrubě odsuzován za nedostatek pravdivosti. Sarkasmus je u něj přijat jako jeho skutečný názor a vyslouží mu pověst osla, kdežto pokud, chtěje si získat oblibu, si troufne utrousit pár lichotek, jsou pokládány za satiru, za níž je pak navždy nenáviděn.

Tyto a ostatní potíže nesmělého muže připadají jiným vždy velice zábavné a poskytli mnoho materiálu pro humoristické čtivo od nepaměti. Avšak pokud se zadíváme trochu hlouběji, nalezneme dojímavou, někdo by mohl říci přímo tragickou stránku věci. Nesmělý muž znamená osamělý muž, muž odtržený od veškerého přátelství, veškeré pospolitosti. Pohybuje se po světě, ale nemísí se s ním. Mezi ním a jeho bližními se tyčí neprostupná přehrada, silná neviditelná zeď, o kterou se, když marně usiluje o její zdolání, jen zraní. Vidí příjemné tváře, slyší příjemné hlasy na druhé straně, ale nemůže přes ni vztáhnout ruce, aby uchopil něčí dlaň. Stojí a pozoruje veselé hloučky a touží s nimi hovořit a ukázat svou spřízněnost. Ale oni jej míjí, povídajíce si rozverně, a on je nemůže pozdržet. Pokouší se dosáhnout na ně, ale stěny jeho cely se pohybují s ním a uzavírají jej ze všech stran. Na rušné ulici, v zalidněné místnosti, v pracovním shonu, ve víru zábavy, mezi mnoha nebo mezi několika, kdekoliv se scházejí lidé, kdekoliv se rozléhá hudba lidské řeči a lidské myšlenky jsou vyzařovány z očí lidí, tam, ponechán opuštěný a sám, nesmělý muž jako malomocný stojí stranou. Jeho duše je plná lásky a toužení, svět to však netuší. Železná maska nesmělosti je přibita před jeho tváří a onoho muže pod ní nikdo nespatří. Přátelská slova a srdečné pozdravy pokaždé stoupají k jeho rtům, ale odumírají v neslyšných ševelech za železnými výstuhami. Jeho srdce cítí se znaveným bratrem, jeho soucit je však němý. Opovržení a rozhořčení vůči špatnému zaplňují jeho hrdlo a nenalézajíce žádného ventilu, kterýmž by mohly vytrysknout v zanícenou promluvu, se pouze obrátí zpět a zraní jej. Všechna ta nenávist, to pohrdáním a láska z nejhlubších, jakou je nesmělý vždy proklet, hnisají a kazí se uvnitř, namísto, aby byly vydány ven, takže zatrpkne natolik, až se z něj stane misanthrop a cynik.

Ano, nesmělí muži, stejně jako škaredé ženy, mají na tomto světě těžký život, kterým pohodlně projít vyžaduje od nich kůži hrocha. Hroší kůže je vskutku náš morální oděv a bez něj bychom se neměli ukazovat v civilizované společnosti. Ubohé stvoření, které lapá po dechu a červená se, s roztřesenými koleny a rozklepanýma rukama, je bolestný zjev pro každého, a jestliže se nemůže samo vyléčit, čím dříve půjde a oběsí se, tím lépe.

Ta nemoc se dá vyléčit. Pro klid nesmělých je mohu o tom ujistit z vlastní zkušenosti. Nerad mluvím o sobě, jak jste mohli již zaznamenat, ale v zájmu lidskosti tak v tomto případě učiním a doznám, že jeden čas jsem býval, jak říká ten mladý muž v Bab baladě:"nejnesmělejší z nesmělých" a "krásné dívce byv představen, má kolena se roztřásla, jako bych byl ustrašen." Nyní bych - nikolivěk, já byl - v právě tento den před zítřkem uskutečnil ten skutek. Sám a zcela jediný (jak řekl školák při překladu "Bellum Gallicum") jsem navštívil železniční hostesku v její jámě lvičí. Pokáral jsem jí s hořkostí smíšenou se smutkem za její necitelnost a nedostatek blahosklonnosti. Trval jsem, zdvořile, ale neústupně, na tom, aby mi věnovala úctu a pozornost, které jsou právem britského cestujícího a nakonec jsem se jí zadíval do očí. Musím vyprávět dál?