NETYPICKY VE ŠKOLE-2

Dějepisář Bzuk odtroubil začátek písemky polní trubkou a poté pochodovým krokem začal chodit mezi lavicemi. Zároveň nám pustil jako kulisu dělostřeleckou palbu po dobu, po kterou bude písemka trvat.

  Má pozornost se okamžitě soustředila na spolužáka Pivoňku, který si povytahoval rukáv na té ruce, kde měl napsané taháky na dějepis.

„Tak povídej,“ šeptl jsem.

„Já tu nemám na ty jeho otázky odpovědi,“ odvětil mi pobledle.

Také jsem zbledl, což neuniklo Bzukovi, který okamžitě u mne stanul a pronesl: „Tohle je jen lehké dělostřelectvo. Až se přidá to těžké a k nim ještě katuše, tak to teprve bude kulisa!“

  Čas běžel a papír přede mnou byl stále podezřele prázdný. To mě dost znervózňovalo a přitom se mi podařilo zuby vyšroubovat horní část propisky. Za usilovného přemýšlení se konec náplně ocitl v mých ústech a její obsah se náhle přemisťoval do mých úst. Nevím kolik barev se vystřídalo na mém obličeji, ale já jsem náhle viděl modře.

„Koukám, že vy dva píšete neviditelným písmem!“ ozval se nad námi dějepisář.

„Mně se nějak porouchala propiska,“ řekl jsem.

„Vidím, že ji máš rozebranou jako pušku! Kdyby si takhle vojáci čistili v bitvě pušky, tak si je dočistěj až na onom bojišti. Pozor. Slyšíte ten zvuk? To jsou letadla. Začíná bombardování. Brzo zahájí pěchota útok. Až se ozve hurááá, tak všichni poklusem donesou papíry ke katedře!“

  Situace pro mne začala být již kritická. I Pivoňkovi se kouřilo z hlavy, jak usilovně přemýšlel. Dal jsem se také do usilovného přemýšlení a brzo se nad  mou hlavou  objevil modrý dým.

„Ha! To je pokus o dýmovou clonu, aby se mohlo opisovat!“ zvolal Bzuk a chopil se větráku, aby jím můj dým rozptýlil. Přitom však nějak klopýtl a prolétl uličkou mezi lavicemi jako dělová koule. Místem jeho dopadu se stala nástěnka na konci učebny. Jeho chvilkové indispozice bylo okamžitě využito. Sem a tam létaly třídou zmuchlané kuličky papírů,  na kterých byly napsány správné odpovědi.

„Miřte taky na nás!“ zvolal jsem a jedna papírová kulička nabrala směr k nám zrovna v okamžiku, kdy jsem dlouze zívl.. Papírová  kulička mi přímo vlétla do úst. Panenky v očích se mi okamžitě protočily a zmocnil se mne pocit dušení.

„Co děláš. Kde je ta kulička?“ zeptal se hned Pivoňka.

„Héééé…,“ linulo se ze mne a Pivoňka hned pochopil,  kolik uhodilo. Počal bušit do mých zad. Přidal se i Sýkora, ale jen proto, aby se mi nějak pomstil za zničené pravítko. Pomoc obou byla účinná.

„Tak už do mě nebušte!“ vyhrkl jsem po chvíli.

„Dělej! Kde je ten papír!“ zeptal se Pivoňka.

„No já ho úplně spolknul,“ zněla má odpověď.

„Cože jsi udělal?“

„To on sám. Prostě sklouznul do žaludku.“

„Nemáme tu rentgen, abychom to mohli opsat ze tvýho břicha!“ řekl naštvaně Sýkora.

Mezitím začal k sobě přicházet Bzuk a vyjmenovával všechny historické bitvy.  Už to s námi vypadalo dost bledě, ale zachránil nás žák Rolouš, který se náhle pod námi na podlaze objevil ve srolované poloze a v ruce svíral papírek,  na kterém bylo napsáno vše,  co jsme potřebovali.

  Netrvalo to dlouho a ozvalo se z magnetofonové pásky mohutné hurááá. To dějepisáře ve vteřině vrátilo do reality a hnal se k tabuli, přičemž svíral ve vztyčené ruce větrák a také řval. My jsme se přidali a ve třídě to opravdu vypadalo, jako při útoku pěchoty. Bitevní řev pod velením Bzuka pokračoval až do konce hodiny.

                                                   KONEC DRUHÉ ČÁSTI