Maminčina písnička

Víš, že slunko

ostravské zabloudilo

na to nebe karvinské

když maminka křehounká

vážila slabě čtyřicet

válečná generace, přece

s upocenou elegancí

seděla pod slunečníkem

dechovka odevšad zněla

život se žije, dokud se

neumírá

bílé lodičky, slamáček

a šaty plisované

závojíček zabydlíček

pro miminko

které měl schovávat

uáááá, toho bohdá nebude

že dcerka chacharská

tyhle šílenosti bude

někdy poslouchat

řvala jsem v tom

jenom lehce

vzedmutém

bříšku. A tak jsem na svět

zabloudila. To bylo fanfár

dechů, co troubily do všech

trumpet zlatých, vrhajících

záblesky naprotiv nebi.

My skvělejší. Možná, že

víc nesvítíme, ale umíš ty,

nebe, takhle nebesky troubit?

Letní odpoledne, siravý podzim

a zima, zima, když poslouchám

tu maminčinu, bože, tak hloupinkou

písničku. Tu její dechovkovou.

Už v tom bříšku

lehce naznačeném

se básnířka mýlila.