Setkání generací

     S Honzíčkem se dvaaosmdesátiletá Marie seznámila před týdnem v parku. Byla zrovna na své pravidelné doktorem doporučené procházce, když se k ní přikutálel balón. S jistotou leckterého fotbalového brankáře jej zvedla (ač jí to stálo velké množství sil) a hodila jej zpátky do chumlu chlapců, z kterého přilétl. Jeden z nich, Jan, přišel ihned k ní a slušně jí poděkoval. Optal se také, zdali by nemohl být nějak nápomocen. Paní Marii jeho slušné, vybrané chování připomnělo bonton, který u dnešní mládeže toliko postrádala. Byla z hocha natolik nadšena, že s ním započala vést sáhodlouhý rozhovor. Čtrnáctiletý Jan ji doprovodil slušně domů, při cestě se omluvil za vyrušení z procházky a na závěr přede dveřmi popřál mnoho zdraví. Honzíček (dost možná, že paní Marie tak ve své mysli říkala čtrnáctiletému chlapci pro jeho mladistvé vzezření, či se v ní jen probouzela „únava“ z dlouhého života) starou dámu natolik okouzlil, že se s ním jen velmi nerada loučila. Avšak měla to štěstí se s ním ještě jednou setkat.

     Paní Marie neměla dnes příliš šťastné vykročení do nového dne. Již od časného rána ji natolik bolela záda, že musela vypustit i svou pravidelnou procházku. Těžce se belhala ze záchodu, když zazvonil zvonek. Vláčným krokem přišla ke dveřím a nakoukla podezíravě kukátkem ven. Na jejích vetchým ústech vystoupil z pod zapadlých vyschlých rtů upřímný úsměv. Za dveřmi stál Honzíček. Otevřela a pozdravila svého milého kloučka. Ten se nesměle usmál (přesně tak, jak se na mladého hocha sluší) a asketicky jemně rozpustilým hlasem pronesl: „Dobrý den, myslíte, že bych mohl dál?“

     Srdce paní Marie bylo potěšeno nenadálou návštěvou (vzpomněla si, jak ji její vlastní vnoučata zanedbávají) a láskyplně pozvala hocha dál. Ten ještě než vstoupil, zul si před prahem boty a jen po dlouhém přemlouvání je nenechal přede dveřmi – prý aby nezašpinil paní Marii její krásný byt. Leckterý člověk by byl překvapen jeho zdrženlivě slušným chováním. Honzíček se nesměle posadil do křesla a začal obdivovat vybavení bytu. Krásné obrazy, knihovnu, sbírku motýlů, i na obyčejných věcech našel něco, co paní Marii potěšilo. Chtěla mu něco nabídnout, alespoň čaj, ale bohužel, její zdraví bylo zrovna dnes na vážkách, a tak nakonec požádala hocha samotného.

     „Víš, Honzíčku, já bych ti moc ráda něco nabídla, ale neslouží mi už tolik zdraví. Jdi do kuchyně a nalij si alespoň sám šálek čaje. Právě jsem jej udělala. A nestyď se,“ popohnala jej, když uviděla gesto, kterým chlapec zdrženlivě děkoval. Jan se tedy zvedl a na okamžik zmizel za dveřmi kuchyně.

     Stará paní byla po delší době šťastna. Konečně si může s někým klidně popovídat. Její vnoučata ji akorát říkají, jak je pořád zdržuje maličkostmi a malichernostmi, přitom ona je má tolik ráda. „Škoda, že takový, jako je Honzíček,“ posteskla si.

     To se však již otevřely dveře a do pokoje vešel Jan nesouce si šálek čaje. Posadil se naproti paní Marii a společně rokovali o všem možném. Mladík si vyslechl mnoho rad do života, poznal mládí staré paní, její zážitky, lásky, zklamání, vše co je jen schopno osamělé srdce sdělit soucitné duši. Všemu naslouchal pozorně a postupně se dostal i k řeči. Paní Marie začínala být svou mluvou postupně natolik unavena, že čím dál tím častěji přenechávala slovo mladíkovi. V jednu dobu se dokonce přistihla jak klimbá a ihned si tuto svou neslušnost vnukla do paměti a pokárala se za ní. Avšak nic nebylo platné. Ať se nakonec paní Marie snažila, jak se snažila, nakonec usnula tvrdým spánkem.

     Policie přišla do bytu paní Marie příštího dne zrána. Stará dáma byla mrtva. Její peněženka zela prázdnotou, ačkoli před dvěma dny brala na poště svůj obvyklý obnos důchodové částky. Policisté si musili dávat při našlapování bytem veliký pozor, protože  v kuchyni objevili vařič, z kterého neúměrně rychle utíkal plyn. Po Honzíčkovi se nikdo nesháněl a jen bystrý pozorovatel si mohl všimnout, že skupinka mladých horlivých fotbalistů v parku má nový kopací balón…