Nečekám ránu z milosti

jak to jednou bude

až vložím svoji hlavu

na půdu mezi… kaštany

a až se vetknu anebo vemnu

jen tak pro útěchu

nečekám ránu z milosti

a ta slečna tam vzadu

prosím vás dávejte pozor

my na takové věci

opravdu nemáme čas

a pán ve žluté košili

s papouškem na rameni

na stěně hrách

proč jednou nemůžu

opustit práh

v němž bych navzdory popudu

nevnímal… strach

mám pod pocity skrytou kůži

srdce co se neobrací

a k tobě nepokrytý údiv

nes mě na svých pažích

až kam to půjde

ve vlídných úsměvech

nenech mě… ztratit

mám do pokladu daleko

a příliš blízko k pláči

tvůj citobumerang

se zpátky ke mně vrací

děravou loďkou do vzpomínek

odplujem ….. shoří

na zahnutém… moři

 jak to jednou bude

až vložím svoji hlavu

do řeky mezi… balvany

a do strun těla harfy

a prstů mýho táty

a očí mojí ženy… do roztáté témy

a v parku za hvězdárnou

metaři smetají pírka

hořkými dlaněmi

češou vlasy do trávy

splétány v prameny

spouští se v nitra

jeden já a druhý

vy