HLÍDAČI NEBE

Seděl na zdi a kouřil, byl mladý, tak 19 let. Koukal, jak se Slunce snaží zastavit o Pražský hrad, ale zapadá dál.

Když Slunce zapadlo a on dokouřil zahodil filtr kamsi na zem do tmy, odpálil další cigaretu a otočil se k Měsíci, vypouštěl leskle modrý dým, tak v minutovém intervalu.

Náhle a nečekaně se postavil a zapískal na dva prsty.

Odkudsi se ozval zvuk motoru, tak nezaměnitelný zvuk Jawy 50. Motocykl zastavil pod zdí, bylo slyšet, jak řidič přidává plyn, aby se motor nezastavil.

Mladík seskočil, ze zdi, ze zadní sedačky sebral bílou helmu, nasadil si ji a nasedl.

Motocykl s sebou trhl a s oběma jezdci zmizel kdesi ve tmě.

Zeď byla chvíli prázdná, pak si na ni sedla dívka, taky tak 19 let, zapálila si cigaretu.

Seděla tam a dívala se na Měsíc, sledovala jeho plavbu po nebeském moři. Pražský hrad jí svítil na záda, ale s ní to ani nehlo.

Bylo tak půl šesté ráno, když si zapalovala další cigaretu, zřejmně poslední, zmačkala totiž krabičku. Otočila se k Východu a nechala se oslnit prvními paprsky Slunce.

Podobně, jako ten mladík, vstala a zapískala, ale ne na dva prsty, ale na malou lesklou píšťalku.

A stejně, jako předtím i nyní se odkudsi ozval zvuk motoru.

Trabant se objevil nenápadně odnikud, ale přeci, ze směti uliček ranní Prahy.

Dívka seskočila ze zdi, otevřela dveře a nasedla.

Trabant s sebou trhl a zmizel ve světle paprsků Slunce.

Zeď byla chvíli prázdná, pak na ni dosedl mladík a zapálil si cigaretu, otočil se ke Slunci.

Neudržel jsem se, šel jsem tam.

Vylezl jsem na zeď.

Lekl se a zahodil cigaretu, někam dolu, kam jsem neviděl.

" Nebojte se, nic Vám neudělám." řekl jsem.

"Já nic nevim!" vykřkl bez toho, že bych se ho na cokoliv stačil zeptat.

"Když dovolíte, jen se zeptám, na co tu celou dobu koukáte? Sleduji Vás již dlouho. Když mi odpovíte už se více ptát nebudu."

"Na nic!" odpověděl stroze a koukal se ze zdi k zemi, jakoby hledal tu cigaretu.

Vyndal jsem tedy svou krabičku, ani nevim, kde jsem ji vzal, vždyť jsem nekuřák, ale to je vlastně jedno.

Vzal si ji a vytáhl jen jednu a jedinou cigaretu. Krabičku mi vrátil, zapálil si.

"Řekněte mi prosím na co tak koukáte, ještě jednou prosím," řekl jsem s nezatajovanou touhou v hlase.

"Hledíme na nebe, Slunce, mraky, Měsíc a hvězdy," odpověděl beztoho že by se na mne podíval.

"Ale proč?" zeptal jsem se více méně bez přemíšlení.

"Je to moje práce," opět odpověděl stroze.

Nepochopil jsem, ale raději jsem mu to neřekl. Naopak pokýval jsem uznale hlavou, zapálil si cigaretu a koukal tam kam on.

On pak někam odešel, někam do světla zapadajícího Slunce. A já? Já tu zůstal sám až do dnes, kdy ty si zapálíš cigaretu a budeš se dívat semnou na nebe. Když pak zvedneš oči, já tu nebudu, odejdu kamsi do světla zapadajícího Slunce.