Gadžo na balkoně

Gadžo  na balkoně

     Je druhá hodina ranní. Stojím na balkóně svého pražského bytu a kouřím. Je po dešti. Vzduch je prosycen těžkou noční vůní rozkvetlých stromů. Pode mnou na  Plzeňské ulici se touto dobrou odehrává každodenní rituál. Skupina Rómů  obsadila lavičku na místní tramvajové zastávce. Posedávají, postávají, pokuřují a družně popíjejí z přinesené lahve. Chybí jim příroda, nemají se v okolí kde jinde scházet. Tak stojí tady, pod košatým kaštanem, a vášnivě diskutují. Občas někdo zesílí hlas, natáhne dopředu bojovně ruku a zamáchá někomu před obličejem, ale vše probíhá naprosto nekonfliktně. Nepůsobí to rušivě. Prostě jen nezapřou temperament jim vlastní. Dalo by se říct: vlahá květnová idyla. Potahuji z cigarety a vzpomínám.

     Když jsem se před časem přistěhovala, musím přiznat, že jsem měla určité obavy. Bylo tady totiž nějak moc „černo“. Halt Smíchov. Vynášela jsem si věci do domu a celé odpoledne mne upřeně sledovaly oči všude přítomných rómských spoluobčanů. Někteří se nakrátko odpojovali od skupinek, procházeli okolo a všetečně nakukovali do tašek, jiné fascinovaly hromady knih, vyložených z auta na chodník. Ti nesmělejší vyhlíželi z oken a v některých bytech nebylo vidět nic víc, než pohybující se záclona, která halila vše potřebné, ale dávala tušit zájem a zvědavost.

     Okolí mého bydliště je neutěšené. Boční ulice jsou ve špatném stavu. Rozbitá okna, nepořádek. Papíry, pach moči a zvratků. Hlavní třída už vypadá trochu lépe.  Je čistější a pořád plná lidí, aut a tramvají. I v noci. Přesto jsem se děsila, že se tudy budu muset vracet večer sama z práce. Přiznám, že jsem váhala, jestli jsem udělala dobře, když jsem si tenhle byt pronajala. Jistá dávka dobrodružnosti mé povahy však asi zvítězila a přemohla vnitřní obavy a neklid a naplnila tak jinak stereotypem ubitou tělesnou schránku očekáváním a napětím. Snad si na sebe nějak zvykneme.

     Vystupujíc za tmy z tramvaje, kde jsem si bezděčně tiskla kabelku k boku a snažila se ji celou obejmout dlaní (jeden nikdy neví a zkušenosti  s těmito spoluobčany tu jsou, že ano?), jsem ztrácela jistotu a mířila bleskurychle ke vchodu. Vpadla jsem dovnitř a zamkla za sebou hbitě těžké rezavé dveře a ještě pár sekund jsem je přidržovala podvědomě nohou proti vykopnutí. Vyběhla jsem ta svá čtyři patra a oddechla jsem si až v bytě, když jsem za sebou zaklapla dveře, zamkla a zajistila je ještě bezpečnostní zásuvkou. Rozsvítila jsem a několik vteřin tápala zrakem po bytě, zda-li je vše na svém místě. Bylo. Připadalo mi to pak směšné a schizofrenní. Blbče, říkala jsem si, tak proč jsi sem lezla, když se teď bojíš!

     Típám cigaretu. Dole pod balkonem zacinkala noční tramvaj. Co s načatým večerem? Sestupuji dolů schodištěm a zvoním na zvonek nonstop herny v přízemí. Otevře mi příjemná obsluha. Je tady živo, ale tak nějak poklidně. Přisedám k baru. Zavoní káva. Dáme se do řeči. Tykáme si. Vyptávám se, jak je to tady s těmi našimi tmavými spoluobčany. Jestli to tu umí roztočit, jestli se tu i  poperou, jestli někdy rozčeří tuhle poklidnou hladinu barové noci.

     „Jo, někdy je tu veselo,“ říká Lenka,“ale abych pravdu řekla, příčinou nejsou Rómové, ale většinou ´naši´.“ Společně vzpomínáme na nedávno minulou rušnou noc, kdy se za asistence policie musel vyklidit bar. Pistolníci byli všude okolo. Zaparkovaná a jen tiše do tmy majáčky poblikávající auta, muži v kuklách. Něco ve stylu špatně natočeného amerického akčního trháku. Prohledávali okolí, odpadkové koše, vlezli i za plot hřbitova. Strhla se tu potyčka mezi dealery drog. Nikdo neví, jak to přesně dopadlo, ale s Rómy to opravdu nemělo nic společného. Stály jsem tehdy spolu s Lenkou  na ulici a koukaly na to kolem.

     Odcházím z Nonstopu. Cestou ještě jen tak ze zvyku nakukuji za roh domu, jestli je mé vozítko v pořádku. Je. Ovšem s hrůzou zjišťuji, že jsem opět zapomněla vytáhnout autorádio. Za poslední čtvrtrok je to už asi po sedmé. Jsem nenapravitelná. Přemýšlím, proč se ale  nikdy nic nestalo. Vždyť bydlím v místě tak hustě obydleném všetečnými Rómy. Ve všeobecném povědomí jsou to zloději a lapkové, jenž by si jistojistě smlsli na autorádiu značky SONY. Podivné. Když jsem ještě bydlela na malé vsi ve středních Čechách, kde nebydlel ani jeden, auto jsem měla vykradené pětkrát do roka. Naposledy, patrně ze žalu, že jsem uvnitř až na volant a sedačky nic nenechala, rozbili obě okýnka, vylomili zámek a promáčkli dveře. Kořistí jim byla stará mapa Prahy za lidových třicet dva ká čé.  Čert je vem. Pachatel neznámý. Jak jinak. Policie toho má mnoho. To přeci musí každý soudný daňový poplatník pochopit.

Ale tady zatím nic.

     Zajímavý byl postřeh jednoho policisty, s nímž jsem se před nedávnem dala na chodníku do řeči. Bylo mi až nápadně podezřelé, že se tady, aspoň co vím,  nikdy nic neztratilo, že nevidím zasahovat nepřetržitě projíždějící zásahová vozidla, že jsem se nedoslechla o násilnostech,… Vysvětlil mi, že se tady podobné věci nestávají. Že tady Rómové bydlí a nechtějí  na sebe zbytečně upozorňovat a přitahovat zájem Policie. Že je to tady vlastně klidná čtvrť. Pracovat že chodí do centra. Tenkrát mne tenhle názor překvapil. Nicméně na tom asi něco pravdy bude.

     Když tady procházím přes den ulicemi, nepotkávám ušmudlané a orvané cikány, ale vyfešákované chlapce snědé pleti, načančané dlouhovlásky s kadeřemi v barvě havraního peří a očima jako velké černé skleněnky. Jsou milí,  usmívají se, zdvořile pozdraví.

     Jsou už čtyři ráno. Stojím na balkoně svého bytu a kouřím. Zase jsem to natáhla a to si vždycky říkám, že dneska půjdu určitě dřív spát. Když odklepnu popel místo do popelníku na parapetu dolů na ulici, zastydím se. Ptáci se už probudili a vyřvávají neodbytně ranní songy. Ve vzduchu voní rozkvetlý kaštan. Ze ztichlé ulice pode mnou se ozývá jen signální klapot přechodu pro chodce. Sovy už zalezly do peřin, na slavíky je ještě příliš brzy. Vychutnávám i klidnější provoz rušné třídy. Z dálky se pomalu přibližuje opuštěnou ulicí zpívající Róm. Zpívá tklivě. Tuhle znám taky. Tiše si začnu společně s ním pohvizdovat melodii. Asi mne zaslechl. Vytahuje ruce z kapes, kouká nahoru, přidává na hlasu a dlaň zvedne na pozdrav. Pomalu mizí za rohem.  Kinklá se ze strany na stranu. Asi má bol. Přistihnu se, že se usmívám. Zamyslím se. Zjišťuji, že jsem tu vlastně ráda.  Jsem tady doma. Už dávno se necítím ohrožena. I když jsem tady jen gadžo.