Slyšíš, jak zvoní?

Slyšíš, jak zvoní

sametová křídla

pegasů,

když temnou oblohou

letí za štěstím

a neklidně usednou

na lesklou hladinu

nodravých vod,

jíž probleskuje

matné měsíční světlo?

Pak při třpytivém svitu luny

stříbrná kopyta lásky

chladí si v orosené trávě,

nakrátko usínají

v zeleném lůně naděje

a nepřestávají věřit,

když klikatý blesk

mihne se

zamračenými nebesy

jako fialový gejzír idejí.

Nastává den

a zdi se bortí

jedna za druhou.

Odchází sen,

jenž dál má plouti

černou oblohou.

Snad vejde zase

do mého srdce,

když na něj tiše

zavolám...