Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSetkání
Autor
Xerostomus
Setkání
Už ani nevím, čím se zaobíral, když hleděl z okna tramvaje, v níž hustota obyvatelstva (dva až tři lidi na metr čtvereční) překonávala i přelidnění Mexika City. Rovněž ani rekonstrukce události nám nevnese jasno do otázky, proč se rozhlédl kolem sebe - chvilkový rozmar či pátrací aktivita, faktem však je, že uviděl Davida.
David byl jeden známý, který kdysi spával na přistýlce u něj na koleji a se kterým vedl sáhodlouhé diskuse o smyslu filosofie. Neviděl ho snad sto let. Oči se už setkaly a zvednutá obočí prozradila, že se vzájemně poznali.
Začal se drát směrem k němu, David rovněž naznačil jistou tendenci se k němu dostat. Napadlo ho, že je do dost blbý nápad, když by se setkali právě přede dveřmi, kde by do nich při výstupu naráželi cestující, kteří se sice za jízdy drží, ale pak ukončují nástup a výstup tak neurvale, že měl někdy chuť jim ukopnout hlavu. Nicméně dnes neměl potřebu ukájet svou agresivitu, jelikož již stál u Davida:
"Nazdar, tebe jsem už neviděl."
"Ahoj. Já taky. Já jsem tě nemohl zprvu ani poznat."
Pomyslil si, že je to zvláštní, on ho poznal okamžitě.
"Čoveče, jak žiješ?"
"Dobře, fakt opravdu moc dobře." - To je divná odpověď, takovou by od Davida nikdy nečekal.
"Tak co, stále děláš tomismus?"
"Částečně."
"Co to znamená částečně? Už to není tak žhavý, co? A co děláš jinak?"
"Žiju, jak se dá."
Trochu jej překvapil spád řeči. "David je ňákej dobře naloženej." pomyslel si, kromě toho též ucítil pach piva z jeho dechu. "Tři čtvrtě na dvě a David už v lihu, to jsou mi věci."
"Já taky, letím se teď najíst, aby mi nezavřeli, a pak jedu zase hned učit. Co ti budu vyprávět, lítám jak špinavý prádlo ve větru."
Pozoroval, jak je jeho přítel zarostlý, dlouhé vlasy pod čepicí. "To už mu stačily narůst? A vůbec je ňák divně voháklej."
"A kde si byl?" zeptal se David.
Už mu to došlo - tohle není David, takovou přiblblou čepici by si přece nevzal na hlavu.
"Ale lítám celý den po knihovnách." odpověděl.
"No jo, kudrnatý vlasy taky neměl." konečně se na něho podíval nezaujatýma očima. S hrůzou zjistil, že je to někdo úplně jiný. Představa, že šáhlej intelektuál se omylem baví s nějakým zakomplexovaným hipíkem, mu vůbec nepřipadala směšná, naopak, deptala jej.
"A sehnal si něco?" nedal si pokoj jeho 'starý' známý a otravoval s otázkami, jež už zdaleka nebyly na místě.
"A víš, že jo! Sehnal jsem ti jednu skvělou knihu o kognitivní psychologii." musel provizorně udržovat radostný tón rozhovoru, než vymyslí co dál.
"Co teď s ním?" hnalo se mu hlavou. Marně hleděl z okna hledaje tam odpověď, i když nezaujatému pozorovateli je jasné, že ji tam nenašel. Představil si to nemožný omlouvání:
"Jéje, to bude asi omyl."
"Asi jo."
"Ty nejsi David, že ne?"
"Ne."
"Já jsem si tě nebo spíš vás s někým splet'."
"Já taky."
"Vy jste totiž hrozně podobnej jednomu mýmu známýmu."
"Vy taky."
...
Takhle vyhlídka konce rozhovoru se mu naprosto hnusila.
"Bude se pokračovat." rozhodl se řídě se (k velké radosti moralistů) pravidlem menšího zla.
"Mohl bys mi ji ukázat?" naléhal ten cizí chlap.
"Radši ne." ukázal na knihami nabitou tašku, "Já, když to jednou otevřu, tak pak bych to už těžko zavíral."
"A kdo to napsal?"
"Ále, ňákej Piaget."
Konversace uvázla na mrtvém bodě. Nějak se nikomu nechtělo mluvit. Ticho však tíží. "Tak teď budeme trapně mlčet, koukat vyhýbavě z okna a nakonec si řekneme bodře: "Ahóój". To je stejně blbý jako: "To bude nějakej omyl, asi jo ..."" Horečnatě vymýšlel nějaké téma přátelského rozhovoru.
"Mluvíš s Davidem, mluvíš s Davidem." autosugesce měla být poslední záchranou - nebyla. Byl nervózní.
"Jsem strašně nervózní," řekl omluvně za to ticho koukaje se významně na hodinky, "víš, abych stihl ten oběd." dodal na vysvětlenou.
Zase ticho, zase temno před očima.
"Tak si toho užij přece." domlouval si, "Jednou potkáš Davida, přítele, tak se bav."
Ticho.
"Lidi zlatý," pomyslel si, "k čemu je ti 130 IQ, když není schopný vyprodukovat jediný slušný téma?!"
A sláva, hlava se umoudřila a vyprodukovala jedno ze svých geniálních konversačních témat:
"Kde vystupuješ?"
"Na vojenské nemocnici, jdu tam za jednou známou, až jí skončí pracovní doba." rozhovořil se známý - neznámý, zřejmě potěšen, že může mluvit o svých "samčích" úspěších, a nebo, že má čím zaplnit to trapný ticho. Bůh ví, co mu teď plynulo hlavou.
"Sláva už příští zastávku." zaplesal tiše.
"Já až na Petřinách." navázal opět v dobré náladě, "Právě sebou musím hodit, abych stihl ten oběd." dodal už poněkud monotématicky.
"Trala la, trala la, už to mám za sebou." křičel 'hop', dokud nepřeskočil, ale osud mu byl milostiv:
"Tak já jdu." pravil PseudoDavid. "Jsem rád, že jsem tě viděl."
"Já taky, doufám, že se zas někdy potkáme." (skrytá ironie)
"Tak ahoj."
"Čau."
"Čus." dodal suše pro sebe.
Staří známí se s úlevou rozešli, aby se už 'nikdá' nesešli. (= Pseudoúčelová věta - to jen tak na konec.)