Cé hé mé úlaingt ( dva stromy )

Tommy Monaghan byl úplně hluchý roztomilý chlapec a schválně zdůrazňuji jeho hluchotu, protože vám budu vykládat něco neobvyklého. Tak neobvyklého, že tomu nebudete chtít věřit ...

Chlapec kráčel Paimpontským hvozdem. Lidé mu říkali též Paimpontský prales, ale to nebylo správné označení. Lidé nemají výraz pro tak starý les. Byl tu dříve než my. Nedivil bych se, kdyby tu byl dříve než svět samotný. Nedivil bych se, kdyby byl tou první věcí nahrazující nicotu.

Hluchý Tommy tedy kráčel takovýmto lesem.

Tommyyyyyyyyyy ......

Uslyšel chlapec najednou, což ho naprosto vyvedlo z míry z důvodů, které jistě nemusím uvádět.

Tommyyyyyyyyy.......

Ozvalo se zas.

Byl to starý hlas, neskonale starý, vyzařovala z něj moudrost.

Tommyyyyyyyyyy......

Zdál se , nevím, jak to říci, poněkud dřevěný.

Chlapec vzhlédl.

Mluvil k němu starý buk.

" Tommy ! " za jeho se ozval lidský hlas. Přesto jej slyšel.

Otočil se.

Uviděl starce vězněného v druidském oku.

Ten stařec Tommymu odmítl říci své jméno, protože když někoho nazveme jeho pravým jménem, uznáme tak svrchovaně jeho existenci, což je vrchol, který můžeme po druhém žádat. Ovšem můžeme také jeho bytí schovat, zahladit jej, až nikdo - NIKDO - nebude vědět, že někdo takový vůbec byl. Naše jména jsou nebezpečná věc. ( Zkrátka lze jej tak zničit po bolševicku. )

Kmet však navrhl, ať mu říká Vězeň v dubu, jelikož i ten dub zahrnutý v Oku lze považovat za součást jeho vězení.

Čaroděj mu každý den ukazoval různé stromy a říkal, co který značí a co mu je, neboť stromy odrážely lidi i svět.

Jen jeden mu nepředstavil : pdivný smutný dub, jenž s láskou oslovoval Quercus ( to je dub latinsky )

Říkal jen : " Quercus spí. "

Dny odcházely, stromy přicházely. Ovšem dnes je velice smutný den.

Jasan umřel.

Čest umřela.

Quercus spí ...

V Piampontu stromy umíraly. V Paimpontu stromy rostly.

Odcházely poctivost, slušnost, skromnost, přicházelys hamižnost, touha, nemravnost. Nebyly to zlé stromy, které by ničili prapůvodní hvozd, byly to velice smutné duby, lísky, javory ...

Quercus spí ...

" Tommy ! " vzkřikl Vězeň v dubu, " dnes ti řeknu , co je Dub, protože je  čas, kdy se Země pohne v samotných základech. Ulicemi bude znít křik a lít se krev lidí.

Dub je Lidskost, Svoboda, Spravedlnost, Touha po Životě, Dub je zkáza moderního lidstva. Nikdo si nevšímal mého odkazu, nikdo si nevšímal sténíní lesa, je tedy nutné říci dost !

Je nutné probudit Quercuse a s ním i staré sny potlačené - tfuj - technikou ! "

Quercus nespí.

Po tři dny a po tři noci se ulicemi Prahy, Moskvy, New Yourku, ale i té nejzapadlejší vísky prolévala krev, krev lidí zmírajících v hrůze i bolesti, když je stromy napadly a rozsápaly.

Několik ji padlo v boji s počítači, ale o výsledku bylo předem rozhodnuto početní převahou.

Ticho, takové ticho. Ozývá se jen šustění listoví. Vane mírný vítr.

Ticho...

Takové ticho.

Bez lidí .

Mýtinami i houštím se prodírá malý chlapec v závěsu s kouzelníkem Merlinem.

Jinak není nikde ani živáčka.

To ticho lze splést si s melodií Smrti.

Nijak se od sebe neliší.

Takové ticho.

Ticho ...