Interrupce a morálka

     V této úvaze bych si chtěl především utřídit pár vlastních myšlenek; zamyslí-li se spolu se mnou i někdo jiný a sdělí mi svůj názor, budu jen rád.

     Interrupce neboli umělé přerušení těhotenství je čin, ke kterému se pod tlakem okolností může někdy uchýlit kterákoliv žena; ve své podstatě se jedná o ukončení života lidského zárodku či embrya, ať už vedeme spory o jeho stupni vyspělosti či ne.

     Na druhou stranu pro tento čin mluví většinou spousta pádných argumentů (pokud zcela pomineme důvody čistě zdravotní): matka nemůže dítě řádně vychovat, není připravena na těhotenství, dítě by nemohlo dostat odpovídající rodinné a sociální zázemí apod. Zkrátka pokud přihlédne k těmto argumentům, soudobý racionální člověk dochází k závěru, že pro dítě, pro matku i pro společnost je interrupce tím nejlepším řešením.

     Co mě však na tomto zaráží, co je pro mě do jisté míry nepochopitelné a nad čím hlavně se chci zamyslet je fakt, že dnešní společnost založená na principech křesťanské a „humanistické“ morálky dojde na základě l o g i c k é h o uvažování k závěru, že někdo musí zemřít. Klidně a bez emocí zvážíme fakta a zjistíme, že smrt živé bytosti je pro nás i pro ni vlastně přínosná, je logickým závěrem našeho uvažování.

     Připadá mi trochu nespravedlivé, že tak jasný a jednoduchý pragmatismus se týká pouze interrupcí. Co staří lidé? Nepracují, pro společnost nejsou přínosní, čeká je jen bolest a smrt. Co je logickým závěrem tentokrát?

     Zdá se vám to trochu přitažené za vlasy? Samozřejmě, ale od toho úvahy jsou. Ne, nejsem věřící, už vůbec ne katolík a v žádném případě nejsem pro zákaz potratů. Ale chci jen jedno: uvědomme si, co to interrupce vlastně je a nazývejme to pravým jménem. Nikoliv „jdu na potrat“, ale „jdu nechat zabít své dítě, protože je to pro všechny nejlepší a jediné možné východisko z mé situace“.