Děti Světla

Ze světla jsem vzešla já i ona. Jako dvě sestry vyrůstaly jsme spolu v jednom příbytku. Prožívaly jsme stejná dobrodružství, stejné lásky a přitom každá jinak. Ale byly jsme obě moc malé na to abysme to mohly jakkoliv rozebrat, to přišlo později. Jako většina sourozenců, kteří spolu obývají jeden příbytek byli mezi námi spory. Většinou končily tak, že jedna rezignovala a brečela a druhá někam odešla relaxovat, aby příště mohla zase vyrukovat s nějakou bezva věcí, co by tu druhou rozhodilo.

Přišla doba dospívání a jak to tak bývá, charaktery se v této době mění hodně, takže i my jsme se začaly odlišovat víc a víc a spory narůstaly. Už to nebyly hádky typu co na sebe, čí a jaké šmínky atd...., ale hádky typu kam, s kým, jak...... prostě začala dost krušná doba. Příroděžel nebo díky přírodě mezi nás dvě nerozlučné stíny začaly vstupovat třetí osoby. Ze začátku to bylo sem tam a většinou nám bylo jen nějak divně, nevěděly jsme co se to s námi děje a tak smě se o to zajímaly. Pak stačilo jen velmi málo. Stačilo třeba být někde venku minul nás nějaký společný kamarád a to jsme najednou táhly za stejný provaz obě spojené, v jednom zástupu jme prožívaly to co nám předával onen člověk. Později to ani nemusel být kamarád, ale stačilo aby ho něco trápilo moc nebo aby si užíval nějaké silné krásy a sděloval nám to ať už slovy nebo jinak. Problém byl, že podle typu věci, která byla předávána jí jedna z nás prožívala víc než ta druhá a když ten člověk odešel, jedna z nás( ta co se schovávala za zádami té druhé) měla najednou kuráže, že by jí mohla rozdávat a útočila na tu druhou „ co to s tebou bylo“ nebo „ jak se to chováš, to nemáš dost sebe úcty“ atd, ale neuvědomovala si, že tam byla taky a že byla schovaná. A tak jsme se dohadovali a končilo to jak jsem již napsala......brek, útěk, lízání si ran.

Bylo to častější a častější. Co nás pak dělilo, byla , jak to tak u holek bývá, láska. Věčná zamilování, věčná potřeba někoho milovat. Já i ona obě jsme toužily být milovány a milovat. Jak postoupil čas, propast mezi námi byla čím dál větší a nepřekonatelnější. Přitom jsme byly neustále spojeni a věděly jsme co druhá prožívá a dělá. I když tohle bylo zatím stádium kdy jsme ani jedna neuměly to co cítíme pojmenovat, ale to nic nemění na tom, že jsme to věděly a víme to do dnes.

Doba lásek byla a stále tak trochu je těžká, a bylo to strašné, tohle období snad už máme tak nějak za sebou. Já jsem se zamilovala, ona taky. Jenže ona nebyla ochotná přijmout toho koho jsem milovala z celého srdce já a mě se moc nezamlouval její idol. V téhle špatné, ale přínosné době došlo i k totálnímu rozdělení a to nás ničilo víc než když jsme obývaly malinkou cimřičku. Musely jsme tím projít a bylo kolem nás pár strašně blízkých lidí, kteří pomáhali a pomáhají dál. Bez nich bysme asi nebyly tak daleko jak jsme teď.

Po té co jsme usoudily, že jedna bez druhé stejně být nemůžeme, snažily jsme se postavit aspoň malý houpací mostek přes naší hlubokou propast.

Toho času co píšu tyhle řádky obýváme o něco větší pokoj. Já miluju osůbku, která je mi vším a přitom mi nechává dostatek prostoru, abych mohla dělat co mě zajímá a poznávat svou sestru, povídat si s ní a naučila jsem se uznávat její existenci. Ona má teď jednoho starého velmi dobrého přítele a jednoho přítele, kterého máme společně. Vypadá, že je do určité míry spokojená. Naučila se respektovat osůbku mého přítele a bere ho jako dalšího sourozence. Jasně není vše idylické tak jak to líčím, ale po letech které máme obě za sebou je tohle celkem pohoda.

Samozřejmě máme mezi sebou konfrontace, ale už nekončí stažením se jedné do ústraní. Obě si řekneme co máme na srdci i třeba křičíme, brečíme, ale z obou to jde ven a pak upadáme do klidu, který pohlcuje. Začínáme obě mít radost z toho co prožíváme, mít rádi sami sebe a vážit si jedna druhý.....