Jeroným

Také pan Jeroným se rozhodl, že opustí malý byt v suterénu starého činžovního domu a vydá se ven. Kartáčem nasáklým černým krémem přejel své zánovní boty, oblekl si svatební sako, na hlavu položil klobouk a do ruky vzal dřevěnou vycházkovou hůl. Kromě toho, že barva jeho obleku byla už poněkud zašlá, byl docela štramák.

Kroky pana Jeronýma však na rozdíl od jiných nemířily do přírody. Pan Jeroným se vydal na procházku do supermarketu.

Vlastně to tak trochu příroda opravdu byla. Alespoň v tom smyslu, že supermarket nebyl přímo v centru města, ale na jeho samotném okraji. Kousek dál už začínaly první stromy, mezi nimiž se ztrácely čtyři proudy silnice slibující obyvatelům sídliště únik ze stereotypu.

Pan Jeroným to měl k supermarketu slabou půlhodinku velmi volné chůze. Tuto trasu absolvoval velmi často a rád. Vlastně každý den. Od té doby, co odešel do penze a krátce na to mu umřela jeho milovaná žena, bylo pro něj lidské hemžení kolem supermarketu jediným projevem toho, čemu se učeně říká společenský kontakt. Považoval za velkou vymoženost moderní doby, že jsou obchody otevřeny i v neděli, a on tak nepřijde o možnost popovídat si se svým přítelem.

Jeho přítel byl zaměstanec supermarketu. Byl to vedoucí oddělení výkupu lahví. Dříve, když ještě supermarket nestál, nakupoval pan Jeroným v malém koloniálu na náměstí. Nezřídka se mu stávalo, že když šel na nákup, zapomněl doma prázdné lahve od piva, a ty se mu pomalu hromadily ve sklepě. Ve skutečnosti jich nebylo tak moc, protože panu Jeronýmovi vystačilo jedno pivo na celý týden, jinak pil jen vodu z kohoutku, ale bylo jich dost na to, aby mu je v koloniálu odmítli vzít. Prý tolik piva u nich určitě nekoupil, to by si jistě pamatovali, a teď mu je nemůžou vzít, protože ani velkoobchod je nechce. Pan Jeroným byl proti výmluvám vychytralých obchodníků bezbranný, a tak se rozhodl odnést lahve do supermarketu, který se zrovna v té době otvíral. Nabral lahve do tří velkých nákupních tašek, položil je na vozík, zbylé kousky naskládal do mezer mezi taškami a stěnami vozíku, a takto se mu nadvakrát podařilo odvézt celou svou sbírku. Při vracení si báječně popovídal z pánem z výkupu lahví, kterého pranic nezajímalo, kde tolik lahví vzal a neměl starost, jestli jej od něj velkoobchodníci odkoupí.

Po tomto zážitku trávil pan Jeroným v supermarketu celé dny. V oddělení nápojů si vždy koupil jednu třetinkovou láhev sifonu, vystál frontu u pokladny - aby zabil čas, schválně si vybral pokladnu s nejdelší řadou, případně ochotně pouštěl lidi za sebou - a když zaplatil, posadil se na zídku u vchodu, odstranil klíčem víčko lahve a pomalu upíjel její obsah. Zatímco tam tak seděl, pozoroval lidi kolem sebe, poslouchal, o čem se baví, tiše si pobrukoval melodie z mládí a přitom se neustále usmíval. Pravidelní návštěvníci nákupního chrámu jej měli za tichého blázna a raději si jej nevšímali. Když přituhlo, pan Jeroným se přemístil ze své zídky za vchodové dveře ovládané fotobuňkou a přebýval tam.

Když pak dopil svůj sifon, vydal se k výkupu lahví umístěnému za rohem na boční stěně supermarketu, mimo největší ruch provázející nákupní šílenství. Projektanti supermarketu mysleli zřejmě už dopředu na pana Jeronýma, protože chodník vedoucí k výkupu byl tak šikovně zakryt stříškou nad prostorem pro odkládání jízdních kol, že na něj nikdy nepršelo. Supermarket byl zkrátka pro pana Jeronýma rájem. Suchou nohou došel se svou lahví až k okýnku výkupu, tam dostal od pana vedoucího lísteček s poukázkou na jednu korunu, při té příležitosti s ním chvíli poklábosil a vydal se zpět. A znovu šel dovnitř, v oddělení nápojů si koupil třetinkovou láhev sifonu, vystál nejdelší řadu, zaplatil, posadil se na zídku a popíjel. Tak trávil pan Jeroným své dny. Měl rád tento koloběh, měl rád skladníka, se kterým si vždy tak báječně poklábosil, třebaže neznal ani jeho jméno, měl rád lidi, kteří kolem něj bez povšimnutí procházeli.

Na dnešní procházku se pan Jeroným moc těšil. V supermarketu totiž pěkně dlouho nebyl. Kvůli chřipce, která jej skolila, musel přerušit svůj každodenní rituál a ležet v posteli. Z pravidelného sedávání před supermarketem byl otužilý a nemoci se mu vyhýbaly, ale teď, když po pěti letech ochořel, strávil v posteli takřka celý měsíc. Když se ale po týdnech zamračené oblohy a dešťů opět ukázalo sluníčko, zdraví se panu Jeronýmovi začalo navracet a on se cítil dostatečně silný na to, aby se vydal na své oblíbené místo.

Po prodělané nemoci se trochu zadýchával a cesta mu trvala o něco déle než obvykle. Jakmile byl na místě, vešel dovnitř, v oddělení nápojů si koupil svůj sifon, zaplatil, posadil se na zídku a popíjel. Když vycházel z domu, říkal si, že napřed půjde navštívit svého známého, na kterého se moc těšil, ale cestou se rozhodl, že pravidelný rituál neporuší a napřed si vypije svůj sifon.

Sifon, sifon, pomyslel si, když seděl na zídce, bývaly doby, kdy jsem si kupoval pivo. Ale copak by to šlo, zasmál se v duchu své myšlence, kdybych vypil za den šest piv, tak jako vypiju šest sifonů, stal by se ze mne opilec.

Konečně dopil svou lahev, vstal, odhodil zdeformovaný uzávěr do koše a vyrazil k okýnku výkupu lahví. Cestou po chodníku míjel cyklisty usazující své stroje do stojanů a přemýšlel, co řekne svému skladnickému příteli. Zahnul za roh budovy, vstoupil do prostor výkupu a vesele se podíval dopředu směrem k okýnku s usměvavou tváří přítele. Uviděl před sebou něco, co tam dříve nebylo. Zeď. Překvapeně zamrkal. Copak jsem někde jinde, pomyslel si v duchu. Udělal dva kroky dopředu. Po okýnku a jeho příteli nebylo ani vidu ani slechu. Jen zeď a na ní dva podivné otvory. Vložte přepravku, zasvítilo na něj zeleně. Lahve vkládejte dnem dopředu, zablikalo na něj pro změnu červeně. Po vložení poslední lahve zmáčkněte modré tlačítko, instruoval jej žlutý nápis.

Pan Jeroným nechápal, co se to děje. Kde je okýnko? Kde je jeho přítel? Zmateně ohmatával podivný přístroj na zdi.

„Člověče, nezaclánějte tady! Nevidíte, že chci vrátit láhve?“ ozval se hluboký mužský hlas ze jeho zády. „Láhve nevrací a zdržuje. Spěcháme!“ kontroval zezadu ječivý soprán. Pan Jeroným se s trhnutím otočil a s nepřítomně planoucíma očima se vypotácel ven. Už svého přítele nikdy neuvidí! Už s ním nikdy nepromluví! Už nikdy... nepromluví... Mrštil prázdnou lahví o zeď supermarketu a třebaže ještě nebyl fit, takřka poklusem se vydal k domovu.

Sám netušil, jak se ocitl na pohovce ve svém pokoji. Těžce a nepravidelně dýchal, po skráních mu stékal pot a srdce mu bušilo jako o závod. Nakonec ztratil vědomí.

Když se probral, byl už klidný. Vstal, omyl si tvář studenou vodou, otřel ji ručníkem a vydal se do spíže. V lékárně si vzal hnědou lahvičku se zabroušeným uzávěrem, kterou měl doma od té doby, co se jim ve sklepě přemnožili potkani. Vložil si ji do náprsní kapsy a vydal se dnes již podruhé směrem k supermarketu.

Dveřmi s fotobuňkou už procházel se svým obvyklým úsměvem. Šel do oddělení nápojů, vybral si jednu třetinkovou láhev se sifonem, vložil ji do vozíku a zamířil k pokladně s nejdelší řadou. Zaplatil, nechal pokladní drobné a vyšel ven. Usadil se na svou oblíbenou zídku a klíčem otevřel láhev. Upil část obsahu, položil láhev vedle sebe a z kapsy vytáhl lahvičku se zábrusem. Otevřel ji a pomalu přesypával její obsah do lahve se sifonem. Část bílých krystalek sjížděla po jejích stěnách a po nárazu o Jeronýmovy prsty padala na betonový chodník. Ty, které se dostaly dovnitř, po dotyku s tekutinou bouřlivě zašuměly.

Když pan Jeroným přemístil celý obsah lahvičky, uzavřel ji zátkou a vložil zpět do své kapsičky. Pak začal pomalu upíjet zakalenou tekutinu. Usmíval se, ale nikdo jeho úsměv neopětoval. Jako už tolikrát, vůbec nikdo si ho nevšímal. Pan Jeroným zavřel oči a představoval si, jaké to bude, až se po letech znovu setká se svou milovanou ženou.