Snídaně

Seděl na zábradlí a pozoroval medvědy. Nemohl se dočkat, ale nechtěl to dávat příliš najevo. Proto ještě chvíli zůstal sedět, když se objevila na cestě. Věnoval ještě několik pohledů medvědům, seskočil ze zábradlí a vydal se jí naproti. Byli od sebe ještě dost daleko na to, aby měl čas si ji prohlédnout. Byla úplně jiná, než si ji pamatoval, a přitom z ní byl okouzlen stejně jako dřív.

"Ahoj, ráda tě vidím," usmála se s obvyklou vřelostí, když přišla blíž a opřela se o zábradlí. "Ahoj, já tebe taky," odpověděl a opřel se o zábradlí vedle ní. Chvíli si povídali o práci, o tom, co kdo zažil za dobu, co se neviděli. Ani si neuvědomil, kdo z nich se první odpoutal od zábradlí. Procházeli po nádvoří. Teď už většinou jen naslouchal a s potěšením ji pozoroval.

Zvolna došli k zámecké restauraci. Sedli si venku. Nastalo nezvyklé ticho. Všiml si, jak si ho prohlíží. Dělalo mu to velmi dobře, i když se cítil nejistě. Po chvilce začal:

 

Včera večer jsem vzpomínal na jedno výroční zasedání před pár lety. Na to, jak jsme spolu stáli u fontány. Byla ti zima a tak jsem ti půjčil svoje sako. Cítil jsem se jako král. Celý den jsi mluvila o tom, že se na slavnostní večerní program půjdeš převléknout do večerních šatů. Fontána dohrála. Vrátili jsme se do jízdárny, kde se zasedání a později slavnost odehrávala. Nejprve raut, potom hudba a tanec. Vyzval jsem tě k tanci a strašně ti pošlapal nohy. Hrozně jsem se za to styděl. Blížila se půlnoc a ty jsi řekla, že už jsi unavená a že půjdeš spát. Nabídl jsem ti, že tě doprovodím do hotelu. Neodmítla jsi. Měl jsem pocit, že tě to těší. Nakonec nás do hotelu odvezl Filip. Vyzvedli jsme si klíče od svých pokojů. Až o hodně později jsem začal přemýšlet nad tím, jakým tónem jsi opakovala číslo mého pokoje, když jsem na recepci přebíral klíče. Vstoupili jsme do výtahu. Zeptal jsem se, jestli se mi nechceš ukázat ve večerních šatech, do kterých ses nakonec na večerní program nepřevlékla. Odmítla jsi způsobem, který jsem si přebral tak, že bys ráda, ale že jsi opravdu unavená. Vystoupila jsi a já pokračoval o patro výš do svého pokoje. Přál jsem si být s tebou. Prostě jen tak sedět, povídat si a vnímat tvoji blízkost. Nic víc. Došel jsem do svého pokoje. Sundal jsem si boty a z baru si vzal pivo. Seděl jsem v křesle s nohama nahoru, popíjel pivo a pozoroval noční život za oknem. Nechtělo se mi ještě spát. Dopil jsem, odevzdal klíče na recepci a vyšel před hotel. Rád se procházím po nocích, ale tu noc mi samota nějak vadila. Prošel jsem městem až do vzdálené jízdárny a přidal se k jedné skupince. Později se ukázalo, že k té nejvytrvalejší. Vydrželi jsme až do rána. Rozednění bylo v plném proudu, když jsem dorazil zpátky na pokoj. Osprchoval jsem se a oblékl oblíbenou bílou košili a rifle. V tom jsem se vždy cítil dobře. Nelíbila se mi samota, a tak jsem si šel sednout do křesla v hale hotelu. Bylo mi fajn. Rád pozoruji lidi. Sedím v křesle, pozoruji lidi a přemýšlím. A právě tehdy mne to napadlo. Myslel jsem na tebe a uvědomil jsem si tón tvého hlasu, když jsi opakovala číslo mého pokoje, když jsem v noci na recepci přebíral klíče. Vím, že se pravdu nikdy nedovím. Začal jsem si pomalu skládat mozaiku. Možná jsem si jen obratně sestrojil důkazy k obalamucení sebe sama. Možná? Nechtěla ses v noci jen osprchovat a pak zaklepat na dveře mého pokoje? Spousta podobných myšlenek mi proběhla hlavou. Vím, že se to nedovím. Nebyl jsem tam. Bavil jsem se s ostatními. Mohl jsem se bavit líp? Možná. Otevřely se dveře výtahu. Vystoupila jsi a já marně hledal v tvé tváři odpovědi na mé otázky. Nenašel jsem nic kromě úsměvu, který jsem důvěrně znal a který mi vždy dokázal napravit i tu nejčernější náladu. Šli jsme spolu na snídani. Popíjel jsem kávu a stále hledal a nevzdával to. Hledal a nenacházel. Nevzdával jsem se naděje na odpovědi ještě dlouhé následující měsíce. Po snídani jsem ti ještě pomohl s taškama do auta a rozloučili jsme se. Odjížděla jsi dřív a já se vrátil do křesla v hale a zůstal zase sám se svýma myšlenkama. A teď mám dojem, že mi to zbytečně moc kecá.

Celou dobu jeho vyprávění si ho se zájmem prohlížela. Pomalu znejistěl. Čekal, jak zareaguje. "Díky za příjemně strávené odpoledne. Je mi s tebou fajn, ale už budu muset jít," řekla bez jakéhokoli náznaku reakce. Doprovodil ji k autu. Usedla za volant a nastartovala. Otočila se k němu. Ten pohled mu vzal dech. "Odpovědi se nedovíš, ale dnes večer jsem sama," zavřela dveře a odjela...