Za sedmi horami a lesy

     žil kdysi dávno

     jeden car.

Měl černý vous,

     měl divné oči,

     a velikánský samovar. 

     V té zemi bylo strašně zima,

     i písnička tam

     mrzla v led.

     Car roztopit dal samovárek

     a v zámku bylo teplo hned.

Pod zámkem ale stály domky,

     takové,

     že div nespadly,

     docela byly polámané,

     s komíny jako chapadly,

     do kterých foukala vám zima

     a padal,

padal

padal sníh,

     že mrzla děvčátka i chlapci,

     no zkrátka ti,

     co žili v nich.

Pod zámkem. Neboť v krásném zámku,

     v němž sobě bydlel onen car,

     když bylo zima,

     roztopili

     hned velikánský samovar.

A protože byl zámek velký

     jak dohromady den a noc,

     měl tisíc komnat,

     spotřeboval

     car pod samovar dřeva moc.

Pokácel stromy v celé zemi

     a pro lidičky z malých chat

     nezbyla v lese ani tříska,

     neměli na čem ohřívat

     k snídani mléko,

     večer jáhly

     a bramboračku v poledne.

     Mráz maloval na okna kytky

     a jídlo bylo studené.

A také veverky a ptáčci,

     srnečci, laňky,

     zajíci,

     neměli kam se v zimě skrčit –

     zato však car měl palici,

     velikou,    

     z dřeva dubového,

     tlustou jak noha s kolenem,

     a vládl lidem,

     jak to říci,

     no tak říkajíc polenem.

V té zemi žil pak také jeden

     a zván byl Lenin.

     Moudrý muž.

     Měl ústa jako misku s medem

     a oči ostré jako nůž.

Ty oči viděly skrz stěny,

     a že měl dobré lidi rád,

     přemýšlel,

     proč je v zámku teplo

     a v druhých domech zima,

     chlad.

Podepřel hlavu mezi ruce,

     přemýšlel rok, přemýšlel dva,

     přemýšlel těžce,

     bohatýrsky,

     až pod ním hora vyrostla.

Pověsti o tom celou zemí

     k carskému trůnu rychle šly:

     Vymyslel Lenin velkou horu

     a dál s té hory přemýšlí.

Car polekal se, svolal radu,

     car s plnovousem,

     králík zlý.

     „Když ho s té hory nesundáme,

     bůhví, co ještě vymyslí?“

Ministři sedí, vrtí hlavou,

     až jeden

     do čela se ťuk:

     „Na hoře sedí? Pošlem na něj,

     mé veličenstvo, horský pluk.“

Tož poslal car hned vojska tisíc,

     vojáci v mnoha řadách šli,

     než hora byla převysoká

     a vylézt na ni

     nemohli.

A tohle řekl Lenin lidem,

     vyprávět o tom slyšel jsem:

„Když nám car velkým klackem vládne,

     proč mu to dřevo nevezmem?

     Pročpak se máme zimou třásti

     a v teple sobě hovět car?

     Pro všechny by nám,

     chlapci,

     stačil

     ten velikánský samovar.“

To vskutku pravda je a jasná.

     Tak samozřejmá

     jako dech.

     Leč car měl v zámku velké dělo

     a vojska tolik,

     co pes blech.

     Mráz praštěl, dulka fujavice,

     silnice byly jako sklo,

     generál,

     ten si nohu zlámal,

     a dělo cestou zamrzlo.

Vojáčkům rovněž bylo zima

     v tom carství chladném jako led,

     a bez velkého přemlouvání

     Leninu řekli:

     „Ty nás veď!“

     A byla z toho velká vojna.

     než každý hrnec

     má své dno.

Ze samovaru svrhli cara,

     vzali mu jeho poleno.

Hned na chodbě je rozřezali,

     tahali pilku dva a dva,

     tatínek si šel pro sekyrku,

     Ivánek nosil polínka.

Vytáhli z komnat samovárek,

     táhlo jej bílých koní šest,

     a od té doby

     v říši zimy

     sluníčko svítí ostošest.

Sluníčko svítí, kvetou třešně,

     zpívají ptáci –

     a co bys řek?

     Na Zetoru tam v žlutém tričku

     do pole jezdí Ivánek.

 

     _ _ _

 

 

Ta hora, co vymyslel Lenin,

     ta nedává mi v noci spát.

     Už jsem to mockrát,

     děti,

     zkusil,

     se na tu horu vydrápat.

Moc rád bych z toho kopce shlédl

     rozsáhlý a krásný kraj,

     kde mají velký samovárek

     a všichni z něho pijí čaj.

Však poslouchejte, co mně řekli,

     když jsem se pokoušel ji zlézt:

„Kdo nedával ve škole pozor,

                                                 lez!“

                                           vy-

                                      ne-

                               horu

                           tu

                       na

                 ten