Úředník

O člověku...

Vydal se František svižným krokem ke stanici autobusu, poháněn zimou a nedočkavostí, kterou pociťoval k čaji s rumem a teplé dece. Autobus konečně přijíždí a on usedá do poloprázdného vozu vstříc panelovému bludišti, vstříc své teplé kóji uprostřed změti lidských osudů.
Vystupuje, když mu autobus dá rozkaz skrytý za názvem zastávky. Jsou to skutečně rozkazy, protože František nikdy jinde nevystupuje, dokonce ani za dlouhých dvacet let co bydlí v tomto panelovém monstru , nepodíval se o stanici dál. Má zažitou svojí cestu. Každé ráno, oblečen do bavlněných kalhot modré barvy, bavlněné košile bíle barvy s černou kravatou a s hnědou taškou z náhražky kůže, vychází v 6 hodin a třicet minut ze své vytopené kóje odbočuje vpravo a po dlouhé rovince míří až k zastávce autobusu. Autobus přijíždí přesně v 6.41 a František přichází přesně když autobus zastaví u zastávky. Nasedne a přímou čarou deseti zastávek dostává se ke svému pracovišti, kde pracuje jako pojišťovací úředník s vlastní kójí a jasně danými úkoly, které se snaží plnit co nejlépe pro blaho firmy i nás všech. Pracuje do 15.00 a pak se vrací na zastávku před pojišťovnou. Autobus mu přijíždí přesně v 15.11. Nasedá a přímou čarou deseti stanic vrací se ke svému panelovému ráji. Cestou domů si pak nakoupí a se spokojeným výrazem vrací se ke své domovské kóji.
František žije sám. Pro všechen stereotyp si ani nemůže nikam vyrazit a ve škole nikdy s nikým příliš nekomunikoval. Veškerou náplň poskytuje mu jeho zaběhnutý stereotyp, ani se nesnaží ho měnit, proč taky, vždyť je spokojený, nic mu nechybí, má všechno co si může přát. Kabelovou televizi, mikrovlnou troubu, jízdní kolo se sedmi zadními převody, mobilní telefon značky Nokia a navrch si pořídil umělohmotnou sedací soupravu, na které odpočívá na balkóně, kde má nádherný výhled na panorama toho gigantického sídliště, sídliště, kde je do těch šedivých, na sebe navzájem naskládaných kójí umístěno tisíce a tisíce lidí, kteří žijí podobným způsobem a se kterými cítí jakési souznění. Jsou to lidé jako on! Lidé bez tváře, nemocní životem, opilí iluzemi a naštvaní bezmocí. Jsou takový i když jsi to neuvědomují či nepřipouštějí a František je šťastný. Je šťastný, protože musí, chce to po něm doba. Doba neomezených možností, kdy seženete vše potřebné k životu v obrovských silech, kterým se říká obchodní domy. A všechno je tu pro nás, všechno je pro Františka. Kdo by nebyl šťastný.
A tak František každé ráno vypravuje se na tu zastávku, aby se dostal do práce a aby v pokročilém stádiu odpoledne mohl zase přijet zpátky. Jen ze zvyku těší se na víkend, kdy možná navštíví maminku, která bydlí v podobném panelovém bludišti na druhém konci města.

---