Rudolf Semjon šel podzemním průchodem, jehož stěny byly lemovány opadanými obkladačkami a potrhanými plakáty. Průchod ústil na čtvrtém nástupišti. Bylo strašlivé vedro a Semjon hluboce zalitoval faktu, že se včera neosprchoval. Jeho košile byla propocená  zejména v podpaždí a po zátylku mu stékaly řeky potu, které se žíznivě vpíjely do límce košile. Celé to dokreslovaly uležené mastné vlasy a neustále zapocená čelní pleš. Semjon se potil jako prase a smrděl. Sral na to.

Nepříjemný zvuk zablokovaných ocelových kol drhnoucích o koleje věstil příjezd vlaku. Semjon zcela bez vzrušení vyšel po schodech na nástupiště a nastoupil do vlaku. Bez rozmýšlení si sednul do první třídy. Vlak se pomalu rozjel a Semjon si v nekuřáckém kupé zapálil cigaretu, stejně tu seděl sám. Urbanizovaná krajina ubíhala monotónně kolem okna. Rudolf vytáhl z batožiny plácačku rumu a na jeden zátah ji vypil. Láhev vyhodil z okna. Bylo strašlivé vedro a sedadla v první třídě byla příjemně měkká. Semjon potáhl z cigára, podrbal se na neoholeném obličeji (mezi vousy měl dozrávající uhry a rudá zanícená místa) a otřel si předloktím pot z čela.

Po půl hodinové jízdě se mu zachtělo na záchod. Kymácivou chůzí prošel chodbičkou směrem k záchodu. Byl tam strašný smrad. Nechtělo se mu zvedat prkénko a tak ho pomočil, když se snažil strefit do špinavé mísy. Voda netekla, papír zde nebyl, ale na zdi bylo fixou napsáno: „Jel jsem na černo vy čuráci!! Než opustil záchod, prohrábl si vlhkou rukou mastné vlasy. Během jízdy přišli do jeho kupé dva policajti, sedli si proti sobě a jeden z nich jen tak pro formu řekl: „Můžeme se posadit“? První policajt byl kolem padesáti a sedl si vedle Semjona, druhý měl kolem třiceti, byl robustnější postavy a mluvil vesnickým dialektem. Oba policajti byli z vedra úplně vyřízení a ten mladší listujíc v malém služebním deníčku, kam zapisoval údaje ze společné hlídky, rozhořčeně, pletouc slova různého významu, sděloval svému kolegovi své pocity vyvolané neplánovaným přesčasem ve vlaku. Oba měli již hodně opotřebenou výstroj: odřený obušek umožňující stříkat slzný plyn, ošlapané černé polobotky, staré a propocené modré košile s plechovým odznakem, na opasku se jim houpaly v uboze vyhlížejících kožených pouzdrech otřískané služební pistole ČZ 82 ráže 9mm Makarov + jeden náhradní zásobník v malém pouzdře, v kapse měli slzotvorný sprej. Vypadali jako dva zpocení popeláři. Bohužel to byli příslušníci z řad „policie české republiky“.

Semjon je oba nenápadně „propaloval“ pohledem. Přítomnost těchto „dvou“ Rudolfa vnitřně pobuřovala. Náhle mladší policajt vstal otevřel dveře, vyšel na chodbičku, otevřel okno a podrbal se na svém zarudlém zátylku. Semjon se rozhoupal k činu a udeřil vší silou šedivého policajta sedícího vedle něj a ukolébaného vedrem do ohryzku. Policajt zachroptěl a Rudolf mu z pouzdra vytáhl pistoli a natáhl závěr. V tu samou chvíli se stojící policajt otočil a nevěřícně zíral do ústí policejní pistole a na kolegu ležícího na sedadle v nepřirozené poloze. Probral se a řekl Semjonovi hlubokým úředním hlasem: „Zahoď to, nebo tě odvedeme do místnosti s ostrými rohy“! V Semjonovi se strachem sevřel žaludek, a proto po letmém zamíření vypálil. Policejní střela přerazila klíční kost policajta, ten se nevěřícně chytil za ránu a otevíral ústa k proslovu, který mu nebyl dalším výstřelem umožněn. Kulka mu prolétla pod levým okem hlavou a vylétla ven otevřeným oknem. Semjon položil pistoli na sedadlo a pro jistotu starému policajtovi zlomil vaz. Otevřel okno, mrtvolu si hodil na záda a pracně ji vyhodil ven. Potom s velkými problémy totéž provedl i s tím druhým. Semjon byl zasraný od krve, zasunul si pistoli za opasek a spokojeně si zapálil cigaretu. Nikdo si ničeho nevšiml a ani výstřely nikoho nezaujaly. Po příjezdu do stanice lidé krev na chodbičce rozmatlávali a průvodčí na ní málem uklouzla, ale krev brzy zaschla. Po příjezdu domů vyvstal před Rudolfem zcela nový problém: musel po střelbě vyčistit ukořistěnou pistoli, kterou nalezl ve svém batohu.