Fotografie

Mnoho lidí prochází našimi životy. Přijdou, pobudou, odejdou. Někteří nás i minou, jako bychom pro ně ani nebyli. Jakoby nebyli oni pro nás. Vzpomínky na lidi jsou jako fotografie. Některé jsou bledé a zašedlé, některé nepovedené a jiné naopak krásně barevné a příjemné.

Co nám tyto fotografie daly v našem životě? Zkušenost a city.

A co děláme se zkušeností a city v naší mysli? Přišpendlujeme je na pomyslnou nástěnku podle důležitosti. Ty vybledlé vzpomínky jsou až na konci. Ale běda, když se nám něco podobného, co je na zašedlé fotografii vybaví. Ihned vezmeme malý špendlíček, oprášíme fotografii a dáme ji na počátek mezi ty barevné, aby se nám nezdála už tak šedá. A tak to jde pořád dokola. Pořád oprašujeme album za albem a současně album za albem bledne.

Co je na konci života? Mnoho fotografií, které se snažíme narychlo oprášit, bylo by škoda, kdyby byly zapomenuty. Musejí se předat dalším generacím.

Tak co jsme, sakra, dělali celý život? Proč jsme dovolili, aby vzpomínky ztrácely svůj lesk a náhodně ho zase nacházely?

Protože si neuvědomujeme pomíjivost života v tom rychlém tempu dnešního světa. Dokud nezestárneme tak nepoznáme. Mluvíme o poznání, ale nevíme.