Kronika malýho zloděje (30.5. – 4.6. 2003)

Kronika malýho zloděje (30.5. – 4.6. 2003)

U Fischera vítězí směs studentskýho zaujetí a slušnosti; dozor sleduje, jak listuju a pročítám, laskám každou stránku a v očích nic než spořádanej zájem… s klidem jde o pár kroků dál pokecat s kolegyní. Odcházim do metra s Nietzcheho Duševním aristokratismem za pasem a Antikristem pod paží a při cestě tunelama putuju mezi ostrovy těch tvrdejch slov.

V Levných knihách ukládám pod bundu zlevněný klasiky, knihy tištěný na levným papíře, co se vršej v komíncích vedle brakovejch detektivek. Skrz tenký plátky papíru, bludištěm chyb tiskovejch cestuju zpátky časem, džunglí zvláštních slohů.

Cejtim pot. Meče jsou dobře připevněný na svejch místech; než by se mi povedlo uvolnit kožený poutko z rukojeti a vyndat meč ven, trvalo by to tak tři vteřiny. Tři dlouhý, nekonečně protažený mžiky. A pak ještě skrejt úlovek před věčně otevřenejma očima všech kolem… a řev, dusot pronásledování…

Zvoní. Odcházíme ze školy, okrovýho gymplu, jdem kolem parků a autobus nás odváží šedočernejma ulicema k metru. Plníme ho zvukem řeči, unavený a čerstvý zároveň, natěšený na volný odpoledne. U metra se skupinka trhá do různejch směrů. Vyrážim směrem do centra, na lov nevimčeho. Mám tři hodiny, než mě zas bude potřeba; vzduchová bublina uvnitř hmoty, to, co by šlo snadno odepsat jako ztracenej čas.

Čtyři hodiny chůze mezi blyštivejma panelákama, kterejm barvy omítek ještě nevybledly, leskem skla a kovu. Sluneční náměstí prozářený zlatavym světlem. Nový místo, svět ve světě, s vlastníma zvukama a atmosférou, hudbou mírnýho větru pod modrou oblohou. Prochodila jsem ho tehdy celý, tiše jak napjatej biolog na expedici, proklouzávající v měkkym šeru mezi provazci lián, našlapující opatrně a dejchající zhluboka. Prostředek tehdy hravě přerostl cíl. Nenašla jsem ten obchod a odjížděla domu bez tréninkovýho meče, ale na rtech hřál úsměv a po hodinách přemejšlení byla moje hlava čistá jak duhová skleněnka.

Vystupuju na Náměstí Republiky; Obecní dům, Prašná brána, barevný spousty v horkým dni nově zrozenýho června. Jeptiška na tramvajový zastávce s hnědejma brejlema a klidem v pohybech, žebrák s očima jak bolavý kousky ledu, turisti v hloučcích, osmahlí sběratelé s foťákama, a pak koně, skřípot postrojů, rachocení kol a motory aut. Jsem v týhle hře jak kousek skládačky – modrý triko, černý džíny, hnědý vlasy se střapatěj nad šedejma očima a na zádech se houpe černej batoh.

Nejdřív jenom nervy a rozhlížení, pak přichází změna stavu: svaly jsou stažený, ale hlava chrlí množství kombinačních možností jak ve strategický hře. Je to strategická hra. Odhodlávání…

V tomhle světě možností a bizarnosti není nic nemožnýho. Nevim, co bude, ale teď je sledem událostí, teď žije a já s ním. A právě nyní je všechno v pořádku, jedna nula pro mě.

Nikdy jsem neslyšela zenovýho Mistra mluvit. To cédéčko se jmenovalo dost podezřele – “Co je to zen,” a tak mě popadl zájem, jak bude jeden mistr slovama vysvětlovat to, co druhej vykládá řevem a ranama holí.

Když se mi někdy v noci zdá pronásledovací sen, ten druh, kterej lidi rádi nazývaj noční můrou, nemam vůbec strach. Tyhle honičky jsou plný barev; není tam žádná zloba nebo úzkost, je to souboj ducha, kdy jeden má úlohu lovce a druhej utíká s kořistí. Stejně vnímam i tichej zápas mezi prodavačem a zlodějem, nima a mnou. Když jsem ale na jedný straně čáry, nebo spíš za čárou, hráč proti zákonu, musim umět pochopit a přijmout porážku. Porážka je součást, jedna z možností… přesto si jí nedovedu představit.

A rodina… co, odsoudila by mě?

Jedu autobusem, metrem a lověj mě stínový zvěsti o těch, co neměli štěstí a chytli je… novinový články a slova všude, kam se posunu po rozžhavený ploše města. Je to jako vracet se po vlastních stopách, pronásledovat zrcadlovej odraz v podivný schýze.

Deru se tim vedrem ve volnejch černejch hadrech zloděje a je mi na zvracení z úvah, rozhlížení, neustálýho podvraťáckýho taktizování. Nebe padá na hlavu… a v obchodech prázdno, ostražitý pohledy mě prošpikovávaj, jako by se obrátily role.

Jdu trhem a zbrojíř neudělá ani krok navíc, aby mi nabídl šanci; cedulka VYSTAVENY JEN PRÁZDNÉ OBALY v CD bazaru je jenom dalším střepem do rozbitý hlavy…

U Fischera jsou všichni podivně vyplašený, rozhořčeně blejskaj očima a příběh o tom, jak před necelou hodinou nachytali postaršího zloděje s plátěnou taškou, se odráží mezi stěnama znovu a znovu.

Jsem odraz odrazu, ohař na čerstvý stopě, lež jedný strany zrcadla.

Jsem fantom, odlesk v jejich očích. A zatraceně cejtim, že tam nemam co dělat.

Jinde čeká prodavač ve tmě krámu a já se tisknu ke světlý omítce baráku, smažim se v tetelivym vzduchu s kamennejma očima jak nehybnej lučištník, vyčkávam.

Můj šíp je šípem běhu; popadám jemnou látku do prstů levačky, halena sklouzává z ramínka a končí mi v náručí. Není na co čekat, za mnou se vynořuje soupeř-prodavač. Jsem tanečník v rytmu bubnů, cejtim tu hudbu, zápas je v plným proudu. Běžim síťkou ulic ve zběsilym tempu, oči rozšířený, a žlutá látka s tmavě červenýma znakama za mnou vlaje jak plášť v rukou skotskýho šermíře.

A svět zas září, tak bezprostředně…

Krást v antikvariátu je dětská hra, dost nezáživnej matroš pro slova… ale stejně mi to nedá a odcházim s jedním postarším Eddingsem.

A pak zas jdu a zvídavym pohledem zkoumám hned tu, hned další ulici a nechávam instinkty, ať rostou a raděj. Svět je sfinga s tajemným úsměvem – a stejná roste i ve mně, divně flegmatická šelma, co klade otázky a pak hltá.

Tentokrát už to neni lov, ale nákup ve velkým.

Vzpomínam na včerejší podráždění, když jsem musela znovu za věci platit… a to je těžký, když vim, jak relativní jejich cena je. Překvapilo mě, jak nepříjemná je nutnost sebeovládání v týhle oblasti.

Zatracený, blbý hovado, co se vrací stokrát stejný řeky… No ovšem že jo. Vlastně tak nějak z pohodlnosti. Nikde nemaj lepší výběr teoretickejch blábolů o zenu. A já chci poznat svý nepřátele: slova. Vršim jedno na druhý s lehkostí muších hovínek a hraju hru mlčenlivých.

Tomu věřim.