Čtení hrou Půlnočního pacienta Egona Hostovského

Čtení hrou Půlnočního pacienta Egona Hostovského

 
Uvedení

          Svět Půlnočního pacienta Egona Hostovského je nám modelem. Svět Půlnočního pacienta je nám modelem principů her, je nám takto modelem v naší interpretaci tohoto světa, světa Půlnočního pacienta, i světa našeho; a slovo hra je v naší interpretaci, je v našem světě, je naším výrazem jen a pouze nás, z naší zkušenosti, a v hranicích našich vlastních her, her nás a her námi, a význam slova hra našeho textu ještě vystoupí. Svět Půlnočního pacienta je nám modelem, v jakém lze postihnout principy her zesíleně, v jakém lze tyto principy, vnímané a zkušeností ve vlastní realitě uvědoměné, vyvést ze světa vlastního a ukázat, promítnout na modelu světa, a v našem textu (o) modelu světa, tedy zřetelněji.

         Svět Půlnočního pacienta Egona Hostovského je modelem, je světem v potřebných rozměrech změněným pro postihnout principy ostřeji. Ve světě Půlnočního pacienta existují pouze dvě velmoci, dva systémy, existuje pouze demokracie a komunismus, dva systémy her, pro dvě poloviny světa. Ve světě Půlnočního pacienta je studená válka mezi těmito systémy, mezi dvěma polovinami světa, a je studená válka vedená psychologickou metodou, dílem jediného člověka, kterému systém již zaniklý, třetí, fašismus, dal návod, pro hru. Takto účelově změněný svět je námi nahlížen jako model, nám, v naší interpretaci, v hranicích našich zkušeností, v hranicích nás, našich vlastních her; her nás, a přirozeně, u vědomí her námi.

         "Hra se začala a opona se zvedla..." (9)* S prvními řádky knihy se skutečně zvedá opona a začíná hra. Zatímco jiná hra už dlouho pokračuje a opona (třeba železná) zůstává zatažená. Zatímco všude začínají, pokračují nebo končí jiné hry a jejich opony zastírají pohled, buď svým hráčům a nebo okolí jich a nebo všem, a nebo také ne. Zatímco o té největší hře nám poloprůsvitná opona dává jen tušit, že možná existuje, a její obrysy jsou nezřetelné a možná je i oponu si vytváříme sami zevnitř svých malých her a jim pro existenci a jim pro neexistenci. A nezáleží na tom, zda nyní se vyslovujeme o ději knihy, o knize jako celku textu a jeho vnitřních pravidlech a hrách, které jsou nám často také skryty oponou a které hrajeme a/nebo jsme jimi hráni, a nebo konečně i o knize jako principu, o knize samotné, o aktu knihy jako hry ve hře/v hrách uvnitř světa, o aktu knihy jako hry, která se ke hrám světa vztahuje; kniha je svět, je svět ve světě, a kniha je svět těchto her ve světě těchto her a je jimi hrána a hraje je a hraje si s nimi.

         Hra. Existuje hra velká, hra světa/světem, hra člověkem, hra lidmi, a existují hry malé, hry člověka, hry lidí, hry ve hře. A nebo také ne. Možná že myslet si existenci her a jejich pravidel a systémů a myslet si účast sebe v nich, ať nutnou nebo i zvolenou, je samo o sobě jen výstupem jediné hry světa (s) námi. A i tato hra může být výstupem naší mysli (koho čeho komu čemu). Možnosti jsou, protože nevíme nic. I to může být hra.

         Hra jako systém s pravidly, principy, ne-porušitelný, nárokující, daný, svazující, velká hra společnost, hra řád, hra mašina. Hra jako hraní si, hraní si pro sebe, pro své potřeby, pro možnost hrát si, hraní si pro vzdor velké hře, hře systému, hře společnosti, kterou jsme hráni, kterou naplňovat musíme, kterou tušíme, i za oponou nevědomí ní, hraní si jako možnost úniku, hra jako obrana, malá hra člověka-režiséra vztažená proti pravidlům velké hry, hry systému, hry člověkem-hercem. (A můžeme se ptát erbovním slovem jedné postavy knihy PROČ? Proč hra? Cítíme-li, že jsme hráni, že je tu systém, je hra obranou proti hře, je hra proti pravidlům, mimo ně, vzdorem jim a z nich a v možnosti vyvazování se - "...similia similibus curantur - podobné podobným budiž léčeno. Přejdeme-li z medicíny do politiky a do denního života, můžeme zjistit, že Hahnemannovou zásadou se dnes víc řídí politici než lékaři (...) například Amerika v obraně proti totalismu užívá víc a víc totalitních metod..." (108)) A to celé potom děno možná v té největší hře, hře hrami, hře (se) světem, v níž člověk-režisér je vlastně shledán znovu hercem, hercem člověkem-režisérem svých malých her, hercem v úloze hry, kterou si možná sami vymýšlíme a které, nebo jejímuž režisérovi, se říká třeba Bůh (252), třeba chaos (99), osud, Kruh kruhů (165), Prozřetelnost, síly, které tkají kosmický rubáš našemu pokolení (11), nejvyšší princip, absolutno, duch světa, determinovanost, biologická nutnost, třeba imanentní řád. Hra a režisér, které si možná vymýšlíme pro závrať z toho a nebo, naopak, alespoň jako pojmenování proto, aby závrať z nemožnosti pojmenovat neexistující nebyla.

         "Hra se začala a opona se zvedla..." Takto začíná text knihy Půlnoční pacient a opona příběhu se skutečně zvedá a čtenář se stává hráčem textu (a svou aktivní účastí na hře knihy zároveň i hráčem-režisérem své/její malé hry ve hře svého světa) a divákem hry příběhu a hra začíná. A začíná hra čtenáře (s) textem a hra textu (se) čtenářem a tato hra mezi různými a různě propustnými oponami odhaluje hry ve světě děje knihy, a hry ve světě děje čtenáře lze analogicky uvědomovat, ostřeji vnímat nebo objevovat také. Začíná hra, a jiné hry, které se již dávno hrají, začínají nebo končí, jsou nyní odkrývány a nahlíženy, uvnitř děje knihy i textem vně jí.

         Půlnoční pacient Egona Hostovského je kniha o společnosti a člověku v ní a z ní, je kniha o systémech, organizacích, o komunismu, fašismu a demokracii, je kniha o životě emigrantů v nové zemi, je kniha o nemocných tohoto světa a o jeho mocných, je kniha o vyhořelých vztazích, je kniha o životě člověka mezi lidmi, je kniha o samotě člověka mezi nimi, je kniha o malosti člověka ve světě a jeho ne-schopnosti pohnout jím, je kniha o dobru a zlu a ne-možnosti rozlišovat mezi nimi, je kniha o obecných účelech a osobních cílech (21), je kniha o strachu jakožto základním pocitu dnešního člověka (17), je kniha o různých druzích velikášství (111), titanismu (181), je kniha o velkých myšlenkách a jejich nebezpečí, je kniha o váze intelektu a citu, je kniha o hře jako životním pocitu/postoji/principu, o účasti na ní a ne/možnosti úniku z ní. Ze všech těchto naznačených pohledů, a z dalších, které jsme nepostřehli, by se dal Půlnoční pacient Egona Hostovského nahlížet a interpretovat, kterýkoli z nich lze vytyčit jako cíl, k němuž se bude interpretace ubírat. Zvolili jsme si za erbovní slovo (?Každý příběh má mít základní, erbovní slovo. Takové ohnisko.?(104)), za nástroj interpretace, slovo hra, zvolili jsme si princip hry, protože se domníváme, že skrze něj a vztahem k němu lze knihu a její svět a její účast v našem světě uchopit nejkomplexněji.

 
Mechanismy/principy her dějem knihy v ní i vně

          První bod knihy, výchozí, počátek vyprávění, je zdánlivě statický, mimo úsilí hry. Nečinný psychiatr Arnošt Malík, český emigrant žijící v Americe, jehož "tehdejší ustrnulost spočívala v tom," že se stal "ve svém vlastním životě z herce divákem, který nemá žádný vliv na zápletky a řešení dramatu" (11), se zdánlivě vyvázal ze systému her jejich lhostejným rozumovým přijímáním a nevyvíjením aktivity pro účast na změnách. Zavřel ordinaci a unikl do nerušené samoty pravidelně navštěvovaných podniků, pravidelných večeří u maminky a pravidelných denních návštěv u přítelkyně Heleny, kdy všechny akty, přísně, vědomě, oproštěny od významných hovorů nebo činů, bez vývoje, bez posunu kamkoliv. Ustrnulost. A přece je tato vyvázanost jen domnělá, protože pokud člověk zůstává u vědomí svého nekonání a u vědomí jeho příčin a u vědomí existence her a existence sebe v nich, je toto nekonání jen jiným typem vlastní hry, jinou vztažeností k systému. Tedy slovy Arnošta Málka: "A když jsem tehdy (...) nahlédl do laboratoře spiklenců (...), a když jsem překonal pokušení se zabít, opřel jsem se o vůli a zakázal jsem si myslet ve vlastních pojmech. Zkusil jsem živořit místo žít (...) ono to jde. Jíte, pijete, souložíte, čtete, sníte i spíte, mluvíte řečí nevědomých a nevidomých a rozumíte jí (...). Je opravdu třeba se přetvařovat až do smrti (...), není pro nás, kteří víme, jiného způsobu života než hra na slepou bábu?" (91-92) Hra na slepou bábu je také hra a při vědomí, při vědění toho, se Arnošt nestává pouhým divákem, ale zůstává hercem, hercem v roli diváka. A tak tedy už výchozí bod příběhu plyne odtud, zprostřed úsilí hry proti hře. A sítě různých her se čtenáři v příběhu odhalují od okamžiku, kdy Arnošt hru na slepou bábu přeruší a nechá se do nich vtáhnout.

         Arnošt, původem z Československa, psychiatr znalý systému fašismu i komunismu, v Americe vymyslí psychologickou metodu, jak rozvrátit komunismus, jak proti němu obrátit jeho vlastní principy a zničit ho. Je autorem pravidel hry, která je namířena proti pravidlům systému, proti pravidlům velké hry lidmi, kterou si uvědomuje. Arnoštova velká myšlenka, titánská idea, je použita, jenže působí i obráceně, protože nejen komunismus, ale i demokracie je systém pravidel, je hra lidmi, jen s jinými principy. Na základě Arnoštovy myšlenky se tak rozvíjí velká hra, v níž dva rozdílné systémy světa, komunismus a demokracie, používají proti sobě stejných pravidel, bojují spolu Arnoštovou metodou ve studené válce o vládu nad světem. "Ano, jsme schopni vyvolat kolektivní psychózy za železnou oponou, a už je vyvoláváme, jenže totéž komunisté dělají u nás. My je děsíme předváděním jejich způsobu života a oni nás děsí obrazem našeho vlastního života. (...) My je děsíme jejich vlastním terorem, koncentračními tábory, čistkami, popravami, deportacemi, a oni nás děsí naší anarchií, jakožto zárodkem války, inflace, zbídačení a všeobecné dekadence." (26) A Arnoštova metoda je takto u intelektu a z něj, rozumově vytvořená, hra proti hře, v absenci citu k lidem uvnitř ní; děs je rozumem využit v rámci pravidel a obsah slova zůstává nenahlédnut citem.

         Arnošt sám je vtažen do hry, stává se nástrojem, předmětem hry obou stran a ohniskem jejich protínání v okamžiku, kdy potká plukovníka Howarda. Ten mu sdělí, že jeho metoda je skutečně uplatňována, a jako zasvěceného psychiatra ho pověří úkolem vyléčit tajného agenta, příštího půlnočního pacienta Alfonse, který má zásadní, existenční význam pro obě soupeřící strany, pro obě poloviny zeměkoule, pro celý svět. V Arnoštově okolí, v jeho bytě i ordinaci, která se přijetím role Alfonsova lékaře stává absurdním jevištěm, se postupně rozehrává celá série různě hierarchicky vystavěných her; her oběma systémy nasazených malých agentů ("falešných" pacientů), her jejich i her jimi, her jejich nadřízených a her jimi a her osob do her náhodně vtažených a her jimi; her, které se navzájem ovlivňují a jejichž herci/hráči jsou si svých skutečných rolí často velmi málo vědomi, protože nemají dostatek informací a potřebný nadhled; a přesto jsou nuceni hrát, a nadto i třeba chtějí hrát, a z nedostatku informací jejich další malé hry-úniky motivované osobními zájmy a představami znovu všechno činí složitější.

         Svět se tu potom jeví jako součet všech těchto vzhledem k nevědomí hráčů často velmi absurdních, na sebe porůznu navrstvených her a jejich výslednic, jako součet her, které se dějí na pozadí her velkých a samy uvozují jen další hry, a nadto jako něco víc, tedy celek jako součet všech svých částí a nadto něco víc, co tento celek činí, alespoň pro vědomí lidí v něm, soudržný, jakási nejvyšší hra, hra nade všemi hrami, hra řízená režisérem, který se může jmenovat mnoha jmény, ať už Prozřetelnost, chaos, Bůh a nebo osud a jakkoli jinak, a jejíž pouhé pojmenování a specifické nahlížení závažně modifikuje chování herců/hráčů, protože nemožnost vědění principů této nejvyšší hry světem a dokonce nemožnost vědění samotné ne/existence této hry zakládá pouhá tušení a posunuje aktéry do různých, jemně odstíněných pozic na ose problematické dichotomie víra-nevíra, ovlivňuje i opravdovost jejich citu a určuje další jejich jednání...

         Arnošt. "Až s oslnivou jasností jsem viděl vše, co se mi dnes přihodilo. Ale nad tou přízemní hrou, do níž mě vtáhli lidé z masa a kostí, tušil jsem děje jiné hry, lákající mne na scénu. Hry bez režiséra z tajné služby, hry druhé, jakoby rozvíjející se té první navzdory. (...) Začala ve mně klíčit nějaká víra? Začal jsem se doopravdy na něco těšit, na něco jiného než na jepičí úniky z vlastní pavučiny? Co to bylo?" (54-55); "Měl jsem velkou výhodu na rozdíl od bloudů věřících v skrytý řád náhod a hledajících k nim klíč. Můj "systém" naopak spočíval v tom, že jsem si popřel existenci klíče k nějakému skrytému řádu. Vír událostí, v kterém jsem se octl, byl chaos." (99); "Proměna? (...) Cítil jsem nezřetelně, že začínám být pokorný, nicméně unikalo mi, vůči komu a čemu. Tak rád bych se odevzdal pokorně do rukou božích, kdybych ty ruce cítil. Zatím jsem se odevzdával do rukou tmy, jež nebyla milosrdná a v níž bědovala meluzína." (165)

         Alfons. "Chcete-li to vědět, já se však přece něčeho bojím a v něco málem věřím. Že mě někdo pořád vidí a slyší, někdo skrytý, kdo je ke mně hrozně lhostejný. (...) Je-li tohle zárodek náboženské víry, tedy to znamená, že se Boha bojím, ale nemiluji ho. On se mne nebojí a také mne nemiluje." (159)

         Ruth Steinová. "Podivné, ta Steinová, když mě olupovala, tak se pořád kolem sebe tak vytřeštěně rozhlížela, jako by se také děsila, že by ji mohl někdo skrytý vidět." -Jen klid, doktore, to nebyl strach z Pána Boha! -Já vím, ten strach byl přízemní a tím odpornější." (159)

         Perngel. "Lidé si hrají na Boha. Jen lidská zvířátka druhu Ruth Steinové netrpí velkými myšlenkami, žerou, smilní a kradou." (181); "Spása nemůže přijít ani z jedné ze světových stran, nýbrž jen shůry! A ona přijde! (...) Nebylo by utrpení, kdyby nebylo spásy; jako by nebylo pláče, kdyby nebylo smíchu! Smíru mezi lidmi musí předcházet smír s Bohem." (252-253)

         Přijetím úkolu, role ošetřujícího lékaře tajného agenta Alfonse, se Arnošt a svět jeho her a her jím dostává do kontaktu s dalšími postavami a jejich hrami a hrami jimi.

         První "falešný" pacient (ale kdo o sobě v  ordinaci psychiatra může prohlásit, že není nemocný), agent z donucení, Kaminský, je hrán v systému demokracie systémem komunismu, kterému sice načas emigrací z Prahy unikl, ale který ho v Americe dostihl a vydíráním (pravidlo systému, hry) donutil spolupracovat. Kaminský je slabý a jeho představa nejvyšší hry světa je v otázce, v otázce nad Bohem a nad řádem a nad smyslem, který jediný by jeho strach a bolest a utrpení oprávnil a vykoupil. "Vy jste skutečně blázen (...)! Vždyť to je velikášství, vždyť hlásáte anarchii a chcete vzít státům moc a lidem všechny sny o státním právu, státní pravdě a státní spravedlnosti: Ty sny musí člověk mít, jinak je paralyzován. Vždyť stojíte sám proti lidem, jako Bůh!?" - "Jako Bůh?" - "Nechytejte mě za slovo, já v Něho stejně nevěřím, tak co!?" (111) Kaminský je hrán a cítí to, cítí (spíše než ví) bezmoc ze hry, kterou nemůže prolomit, ale cítí i potřebu vědění pravidel a potřebu vážnosti a smyslu této hry světa a nebo smyslu nad ní. Kaminský je slabý zůstat viset v prázdnu bez opory, proto nemůže nedoufat ve vyšší hru, nelze mu připustit nejvyšší anarchii, ale nelze mu ani lacině uvěřit, proto Kaminského představa smyslu a řádu není pevná, není daná zřetelnými obrysy, které by mohl nahmatat a o něž by se opřel, ale zůstala v polovině cesty od Něčeho k ničemu a kotví v zoufalém jeho erbovním slově, v otázce PROČ?, v pokřiku miliónů, jakémsi kosmickém PROČ nad dějinami (181) "Pane doktore, jak by dnes vypadal svět, kdyby tenkrát ne jednotlivec, nýbrž tisíce a miliony vyřkly poklidně, leč hlasitě své PROČ? (...) Žiji ve světě, kde je dosud svoboda, a mám ten svět rád, až příliš rád takovou ustrašenou láskou. A z té lásky a z toho strachu se mi chce často - ne šeptat, nýbrž řvát - nová PROČ do všech úhlů světa, protože... já se tolik bojím... tolik bojím o své poslední útočiště!" (105), v otázce, na kterou možná kdysi chtěl, ale nyní již nechce slyšet odpověď, protože tuší, že takovou, jakou by jedině potřeboval, dostat nemůže, a na jinou nemá odvahu, protože smysl jeho otázky je v možnosti zeptat se, v nejistotě otázky, ne v jistotě odpovědi. Kaminský je hrán, ale sám svou malou hru vědomě nehraje; z nejistoty, bez opory, jak hrát proti hře, proti systému; stačí mu síly jen na to být hrán, vláčen, a je z toho zoufalý, a má strach, a na strach a ve strachu, uvláčen hrou, na kterou nestačil, nakonec i umírá, jako oběť role agenta, do níž se strachem nechal vehnat a strachem v ní setrval.

         Jiným agentem je živočišná Ruth Steinová, která zůstává na dvojstupňovém systému světa, vnímaném a rozuměném jedině vztažením k její vlastní existenci. Je hra světa, tedy systém, společnost, která určuje pravidla, a je hra lidí v těchto pravidlech a napříč nimi, kam až to jde. Nic nad tím Ruth Steinová nepotřebuje, otázka režiséra nejvyšší hry, hry nad světem, je jí cizí, protože metafyzická, zatímco její vlastní hra je dána jejími základními, fyzickými potřebami. Ruth Steinová je skutečně zvířátko, které netrpí velkými myšlenkami, a hra pro ni přestává být postihnutelná, jakmile vykazuje prvky mimo spojnice v rovině materialismu.

         Plukovník Howard, člověk-režisér (a u vědomí jeho osudu možná spíše scénárista), který vplete Arnošta do děje, je aktérem, k němuž se nakonec sbíhají nitě všech her lidmi na politické rovině této hry (a není pro jejich dění vůbec důležité, že krátce po setkání s Arnoštem, které všechny tyto drobné hry spustí a rozpohybuje, se Howard, odhalený Prengelem, zastřelí; dění her to nezastaví, naopak, nedostatek instrukcí, způsobený Howardovou smrtí, jim jen dodá energii k pohybu, vyvolanou strachem a nejistotou). Howard možná objevil způsob, jak ukončit boj mezi oběma systémy, jak možná ukončit studenou válku, a snaží se hraním lidmi svou velikášskou vizi uskutečnit. Jediný, kdo zná Howardův nápad, je Alfons, který má celou věc provést. Jde ale o čin tak zvláštní, a možná tak hrůzný a s takovými důsledky, že Alfons, který je nadto sám natolik unavený nejistotou smyslu svého účinkování ve hře mezi systémy, že je chce ukončit, rozehraje svou vlastní hru, aby uskutečnění Howardovy vize zabránil. Howard, jakkoli geniální, je z lidí, kteří myslí ve velkých myšlenkách, vidí a vědí velké i malé hry, ale pro vědění toho a pro vidění nad tím umlčeli v sobě cit k lidem uvnitř, pro intelektuální opojení ze hry a z rozumění této hře zapomínají cítit, neumějí milovat. Alfons si toho je vědom.

         Absurdně rozvíjený systém drobných her nastrčených agentů a dobrovolných aktérů a her jimi se přirozeně dotýká i lidí, kteří nejsou/neměli být jejich bezprostředními účinkujícími. Změnami v Arnoštově životě a posuny v jeho osobnosti je zasažena jeho družka Helena i Arnoštova maminka, jediní lidé, na které v neochotě účastnit se her v posledku redukoval vztahování svého života a spíše jen své fyzické existence.

         Helena, třicetiletá Američanka, je světem hrána, aniž by o tom věděla, Helena je v nevědomí velkých her, uvnitř systému je v nevědomí o něm, v neuvědomování si ho, naplňuje pravidla systému přirozeně, aniž by se po nich ptala, aniž by věděla, že to dělá. Helena celou dobu známosti s Arnoštem čeká, až bude požádána o ruku, aby si ho vzala, aniž by si byla vědoma, že směřuje pouze naplňovat předem daný model, pravidlo společnosti. Helena, pokud se o nějakou hru snaží, potom intuitivně a jen v rámci svého malého světa ve světě, ženskou intuicí pokouší se hrát a hlavní výhrou pro ni je klidný život vedle Arnošta (ten život, pro který Arnošt má pojmenování živoření), a panikaří, když začne tušit, že jí Arnošt uniká někam, kde ho nenahlíží. Helena mohla vedle Arnošta žít a sdílet dobu, v níž on hrál na slepou bábu, v níž on hrál nevědomého a nevidomého člověka, člověka, jakým Helena bytostně je. Helena nerozumí pojmu velikášství jednoduše proto, že ve svém malém světě omezeném na vztah a byt a zaměstnání a možnost manželství nedokáže ani uvidět velký prostor velkého světa, ke kterému se velikášství a pojem velkých myšlenek vztahuje. Helena ani nemůže dostat závrať z toho slova a prostoru, protože ho není schopná uvidět a velikost toho si uvědomit. Ale když ve svém ženském hraní o Arnošta naráží její intuitivní hra na velkou hru, na hru systému, Helena panikaří, dostává strach. Snad strach z možnosti uvědomování si těchto velkých her, strach, který je ještě daleko před strachem Kaminského, v nevědomí strach z možného vědomí, a pudově snad, tušením, strach právě z mnohem těžšího strachu Kaminského, strachu neu/nést vědomí vnucených pravidel bez jistoty řádu a smyslu nad tím vším. "Helena! (...) Ona nepatří do hry. Jak je moudré, že existují lidé, kteří vstupují do našich osudů a zase z nich vystupují, aniž cokoli v nich změnili (...). V mém životě byla Helena vždy statistkou, ať jsem se jakkoli namáhal nalézt pro ni roli, zatímco já její život, nechtěje, nadobro změnil. Kruhy různých osudů se protínají, dotýkají, míjejí, vyplňujíce Kruh kruhů. Své malé kroužky máme jakž takž v moci, ale Kruhu se nikdy nedotkneme." (165) Zatímco Arnošt si je existence takových vztahů a her/kruhů rozumově vědom, Helena vyplňuje pudově svým konáním (staráním) jedině svůj malý kroužek a vyplňuje svoje vědomí o něm beze zbytku jen a pouze jím. Za hranici a vlastně ani na hranici (vědět ji) mu nedohlédne.

         Arnoštova maminka narozdíl od Heleny si je rozlehlosti prostoru vědoma. Je si ale obdivuhodně vědoma i své role v něm a nepokouší se mu pojmově rozumět. Rozumí trpělivě v předpojmovém rozumění, rozumí lidovou moudrostí a rozumí svým prostým náboženstvím, náboženstvím bez fanatismu, z lásky, rozumí skrze lásku k lidem a ne k idejím a velkým myšlenkám, ačkoli o nich ví; a takto zůstává silná pro svou roli, kterou nehraje, ale skutečně žije, pro roli matky syna, který se dal pojmem velikášství unášet, který byl strhován vědomím prostoru a chaosu v něm, který se "zamotal do vlastního rozumu" a "byl dlouho oslepen pýchou a zchromen bolestí" (189) a který neví, že "velké myšlenky stejně jako vzácné květy rostou nad nebezpečnými srázy" a "kdo je trhá a nehledí přitom k nebi, může co chvíli pro závrať zmizet v propasti" (191). Arnoštova maminka je moudrá a plná tiché a trpělivé lásky, připravená na roli matky syna, který ji bude potřebovat, až se bude vracet od cesty čistého rozumu a možná skrze něj zpět i k citu.

         Přijetím Howardova úkolu se přirozeně mění i Arnoštův počáteční postoj ke světu a jeho hrám, přestože se dlouho brání vědomí toho a zpočátku věří, že vše podniká jedině kvůli penězům, s jejichž pomocí se systému vymaní snáz (postará se o maminku a o Helenu a zajistí si větší klid a nerušenost, hlubší strnulost). Ale od prvních minut své nové role na sebe nechává působit ovzduší agentů a tajných služeb a stržen jím a v opojení z něj potom trochu naivně osnuje vlastní mstu systémům za zničení svého života (vlastní minulost, rozumem obkročená, se vrací do vědomí a nutí, když ne hned k sebereflexi, alespoň ke konání), mstu, která motivovala už vytvoření oné psychologické metody proti komunismu, velké myšlenky vysoustružené rozumem (minulost: Arnoštova první žena Elsa, ještě v Československu, byla obětí takového systému, byla mladou fašistickou špiónkou a jejich manželství bylo v režii jejího úkolu; Arnošt poté, co se to dozvěděl, neuvěřil Elsinu tvrzení, že si ho přesto brala z lásky, že našla východisko tím, a v posledku že se snažila i vypojit nadobro z rozehrané hry, přesvědčil sebe o její morální zdeformovanosti v důsledku fašistických vyškolení, nechal se rozvést a požádal o vízum do Ameriky, kam odešel žít-živořit; skrze Elsu stal se obětí systému i on, otevřel oči pro hry světa lidmi, rozumově ho nahlédl, našel rozumem cestu, jak se bránit, a nadlouho v sobě zničil cit, nechal srdce zakrnět a všechny vztahy zbyly pouze pozorování a jednání z rozumu); Arnošt tedy rozumově, odvisle od citu, splétá vlastní hru, kterou chce dosáhnout zničení organizací. "Víte, Alfonsi, (...) můj celý život před dvacíti lety zpackala tajná služba. A od té doby mám pokušení do ní vstoupit. Jako spiklenec. Jako mstitel. Jako někdo, kdo její řádění může dovést ad absurdum." (94); "Já nejsem kurýrem bláznovství, ale jsem těmi kurýry obklíčen a dal jsem se obklíčit jen proto, abych svým nepravým pacientům otevřel oči, aby vypověděli poslušnost, aby univerzální teror ve jménu obrany, která je sebeničením, (...) ve jménu podvržených ideálů a zaklínadel, aby tenhle teror se začal hroutit." (111)

         Ale v nepřehledné změti všech rozehraných partií se Arnošt nedokáže vyznat a do poslední chvíle, než se všechno alespoň v rámci možností vysvětlí, vlastně netuší, co se ve skutečnosti děje, ani kdo ze zúčastněných je v kterém okamžiku na čí straně. I on je hrán systémem/chaosem her a vstupuje do nich svými hrami, které, stejně jako ostatní lidé, vždy rozehrává bez dostatečného množství informací o celku, protože zevnitř. A přestože je Arnošt jeden z mála aktérů, kteří si charakter dění světa a ve světě rozumově uvědomují a nahlížejí a nazývají ho ve svých úvahách hrou, nepřipouští si příliš často, že rozlehlost hry ho přesahuje, že ji nemůže nahlédnout, spatřit celou, že se nemůže dostat nad ni, že hraje vždy jen a pouze zevnitř ní. Ač je to, a v jeho pozici nejvýrazněji, protože je neustále upozorňován na nemožnost posoudit na svém místě situaci správně, absurdní, Arnošt vždy dovede zaujmout stanovisko, z nějž jedná/hraje, jistý si sebou a svou hrou, příliš často říká "vím" (a vlastně to znamená pouhé "věřím", protože nemá dost informací ani na oprávněné "domnívám se") nebo alespoň myslí v tomto módu a vždy se rozhoduje, aniž by uvažoval nespočet jiných možností, dalších výkladů, interpretací situací, v nichž se uprostřed chaosu tolika her ocitá. "Měl jsem už svou teorii o panu Prengelovi. Pokládal jsem ho za chlapíka, který (...) podle mého podezření, ze všeho nejvíce hrál sebe samého (...) A právě tím ztěžoval mou vlastní hru, která by jistě vyzněla přesvědčivěji, kdybych nevěděl, že je agent." (63-64); ""Oni si na mne vymyslili podivuhodnou metodu: nelžou, vykládají skutečně o tom, co je mučí (...) Byli by hrozně rádi, kdyby se proti jejich pánům a jejich službě vzbouřil někdo za ně. A já je přivádím (...) k přesvědčení, že jim není pomoci, pokud se sami nevzbouří. Tak například až na tuhle hranici jsem dostal jednoho sovětského špeha, nějakého Kaminského, který..." Alfons mne rozmrzele přerušil: "Doktore, (...) trpím, když vás slyším takhle naivně plácat. Jste úplný diletant a kasáte se, jako byste byl nadčlověk. Neříkejte sovětský špion nebo americký špion, to vy nemůžete rozpoznat a nerozpoznáte, kdybyste se rozkrájel. (...) a proto vám mohu říci, že vaše ponoukání ke vzpouře několika mizerných málo placených agentů je tak dětinské a marné, jako byste pliváním chtěl zpěnit moře."" (122-123); "...byl jsem skutečně blázen, že jsem vybízel jiné k neposlušnosti a ke vzpouře, a byl přitom sám otrokem spiklenecké služby, kterou jsem si vymyslil proti ostatním nenáviděným spiklencům." (151); "(...) já na to nechtěl myslit, ale tušil jsem to a teď to vím: Vy jste sovětský špion." (151)

         Proti Arnoštovi Alfons je člověk, který si relativitu a pluralitu možností uvědomuje neustále. "Chtěl byste vědět, kdo je ve skutečnosti Alfons, jenže on to sám neví. (...) Cestoval dlouho s různými pověřeními mezi Východem a Západem, ale nevěřili mu tam, ani zde. A on nevěřil ani těm, ani oněm. Má toho všeho dost, je unaven, chce spát a začíná se bát, aniž ví čeho. (...) Neví, komu a čemu až dosud posloužil, protože jak vám vysvětlil, i dosah velkých politických činů je sporný, neřkuli malých. Hrozí mu nebezpečí od obou táborů: aby ho zaživa nechytili a nenutili k přiznáním, která by si upravili a vysvětlili po svém." (162) Proti Arnoštovi, který svá stanoviska mění a střídá podle přísunu informací a obratů v ději, Alfons si je jistý svým snažením, svým cílem, za kterým jde. Ani on přirozeně nemá dostatek znalostí pro své jednání, ale zvolil si cíl, který může uskutečnit nezávisle na posunech v dění ostatních her. Jestli ostatní trpí určitým typem velikášství (ať už plukovník Howard, který možná chce velkou myšlenkou osvobodit svět, Arnošt, který se quijotovsky nevybaveně pokouší o rozvrácení systému, nebo třeba Prengel, Howardův představený, který za maskou mrzouta skrývá hlubokou víru v Boha a přesvědčení, že svým jednáním a prací v Institutu napomáhá spáse, která přijde), pak střízlivý Alfons, který má ze všech aktérů jako mnoholetý nepolapitelný agent přeci jen informací k jednání nejvíce, si proti ostatním uchoval intelekt i cit a rozhodne se místo nastolování velikých myšlenek velikou myšlenku zničit, aby nemohla být nastolena. Rozhodne se zničit sebe sama jako nástroj k vykonání této myšlenky, jako nástroj Howardova velikášství, zničit sebe, protože Howard je už po smrti, jako poslední stopu a důkaz této myšlenky. Jeho cílem je sebevražda, a přestože ji v osobní hře před doktorem několikrát nazývá únikem, ví, že u něj se o únik nejedná, že vraždou sebe sama, znemožněním vydání sebe do rukou agentů, kteří by z něj tuto myšlenku dokázali vydolovat, zachrání svět od šíleného činu, od nastolování dalších velikých myšlenek, idejí, které vytvořené rozumově, bez citu, samy v sobě a pro sebe, zapomínají na životy lidí v nich. Alfons si uvědomuje jejich nebezpečí "Není žádného spiknutí mimo nás, jak se bláhově domníváte (...) My sami se proti sobě spikli, my sami nečistými myšlenkami se školíme pro vědecké a politické barbarství (...) My, vyznavači svobody, dědicové Velké francouzské revoluce, hlasatelé křesťanské kultury, objevitelé rádia, televize, raketových letadel a atomové pumy. Hlavy se nám za posledních padesát let tak naplnily zbytnělou svobodou a vědomostmi, že v nich není místa pro lásku. Smíme milovat ideje a fetiše, nikoli však lidi." (160-161) a nepřipustí je. "Oni se nesmějí dovědět, kdo jsem byl, ani co jsem v této zemi měl a nechtěl provést. Kdyby to věděli, našli by jiného Alfonse a přiměli ho, aby provedl na druhé straně planety, co se já zdráhal provést tady. Nejdu na smrt pro velkou myšlenku, nýbrž proto, aby "velká" myšlenka nebyla naplněna." (185-186) A Alfons, který v sobě spojuje intelekt i cit a má dostatečnou vůli k jednání na základě obojího, nakonec uspěje a svou smrtí odsoudí všechny hry všech účastníků vztažené ke hře jím k postupnému zaniknutí.

         Ruth Steinová, prostá metafyzických myšlenek, si ve svém starání ani neuvědomí změnu, pokračuje v honbě za osobními cíli, které tím nejsou nijak zasaženy, a pro ně dočasně končí v nemocnici s opařeným obličejem. Ostatní však postupně dospívají ke stejnému bodu, v němž se Alfons nad rozumovou velikostí myšlenek rozhoduje pro sebevraždu, z lásky, z citu ne k idejím, ale k lidem. K bodu, v němž Arnoštova maminka prožívá z předpojmové, přirozené moudrosti věků celý život, ostatní dospívají po opojení a nebo přestrašení intelektem, po pojmovém, čistě rozumovém nahlédnutí světa a jeho principů, dospívají i k citu.

         Arnošt se uprostřed chaosu her, které kulminují smrtí Alfonse, jehož si jako jediného člověka v poslední době zamiloval (tedy konečně cit), stále více vrací ve vzpomínkách do dob s Elsou, do dob, kdy se ke světu vztahoval i citem, láskou. Arnošt si nakonec přes mechanismy her a vlastně i díky nim a skrze ně uvědomí důležitost a jedinečnost života, lidí, v těchto principech, uvědomí si cestu myslet v lidech a cítit v lidech, a ne pouze v pojmech a myšlenkách, a za vědomím toho se v něm cesta k citu nakonec znovu otevře... "A právě tak jako já byl ztracen v davu, byl New York ztracen ve mně. Poznával jsem toto město jen pamětí a rozumem, ale neodkrýval jsem je pražádným citem. (...) Nikde a na ničem nespočívám, a nic ze světa vnějšího nespočívá ve mně! A přece, bože můj, kdysi dávno, kolik krajin, kolik měst prošlo ve své niterné podobě rozdychtěnýma očima do mé krve! (...) S kolika místy, s kolika věcmi jsem se bratříčkoval a propůjčoval jim obrysy a barvy svého nadšení! Čím zase přivolat lidi a věci, které nejsou už dávno mé? Jak znovu odkrýt svět, který si přede mnou zastřel tvář, a jak sebe před ním odhalit? Jak nechat zhroutit úzkost z rozumu a trpět pro lidi a ne pro myšlenky? Jak uzdravit zakrnělé srdce? Bdělé dřímoty zastavily čas, ale nakonec jej pan Kaminský probudil: nohy mu čím dál víc vypovídaly službu, takže jsem ho vlekl a nakonec jsem se rozpomněl, že to je živý člověk a nikoli neživé břemeno, co mě táhne k zemi." (195)