Vlčí volba

Běžel po stopě. Byla čerstvá a slibovala dobrou večeři. Tiše jako stín se míhal mezi stromy. Vůdce smečky, starý a zkušený. Vlastně nejstarší. Pamatoval, kdy jich bylo jako stromů v lese. Tehdy, když lovila celá smečka, zvěř utíkala na míle daleko. Nyní jich bylo jen několik. V těchto časech snadno lovil, když přemnožená zvěř už nedbala na ostražitost. Zbylo jich příliš málo. Dnes bude mít mladé maso, neboť se vydal za stádem srn. Rozeznával pach mláďat. Běžel vytrvale s jistotou toho, kdo celý život nedělá nic jiného, než běhá po lesích a loví zvěř. A je v tom dobrý.

Vychutnával si ten pocit volnosti. Husté keře mu čechraly kožich a  do měkkého mechu se příjemně bořily tlapy. Byl už blízko. Zvolnil. Tahle zvěř proti němu neměla ani tu nejmenší šanci. Uviděl před sebou pohyb. Stádo nikam nespěchalo a srny ani nedávaly příliš pozor na to, co se kolem děje. Už tomu odvykly. Přikrčil se. Pomalu se plížil, s břichem téměř u země. Vyhlédl si koloucha. Jeho srst se na slunci leskla a přímo podněcovala lovcovy pudy. Vyrazil. Srny na chvilku strnuly a pak se celé stádo rozprchlo do všech stran. Kolouch stihl udělat jen několik skoků, když na zádech ucítil zatínající se drápy a váha útočícího vlka jej srazila k zemi. Zděšeně zabečel. Pak mu hrdlo prokously ostré tesáky. Hlas se odmlčel a oči se zakalily.

Vlk se pustil do jídla. Byl už téměř nažraný, když se několik set metrů od něj objevily postavy. Vlk zaregistroval vzdálený pohyb a zkoumavě si ty tvory prohlížel. Najednou ucítil ostrou bolest ve hřbetě. Podlomily se mu packy. Chtěl se postavit, ale na zadní to nešlo. Kňučel bolestí. Snažil se kousnout to, co ho tolik štípalo. Odrážel se předními packami, až se točil pořád dokolečka, jako káča, s níž si hrají děti.

Ozval se hlas. Někdo přicházel.

„Tady je. Tak ho doražte.“

Následovalo štěknutí zbraně. Pak druhé.

Vlkem projela poslední křečovitá vlna a bylo po všem. Proti těmhle tvorům neměl ani tu nejmenší šanci.

„Co s ním?“ Zeptal se jeden z nich.

„Co by, nic. Uřežte mu ohon, jako trofej a pojďte, je už skoro noc.“ Průvodce a zřízenec rezervace se otočil a pomalu odcházel. Za tenhle lov už dostal zaplaceno a nebylo by dobré se tady příliš zdržovat. Někdo mohl zaslechnout výstřely.

Po chvíli vše ztichlo. Oči vlka byly zakalené a na jeho bezocasé tělo začala padat rosa. Voda se ve stříbrných kapkách srážela na nehybném kožichu. K tělu už vedla vlnící se cestička z nedalekého mraveniště.