Milionářské referendum

     V televizní soutěži má možnost výhry každý. Referendum je věc naprosto odlišná. Vyhrát nemůžete nic, nijak se nezviditelníte, dokonce jste všem úplně lhostejný. Ale najdou se tací, kteří rozhodování berou naprosto vážně a neponechají nic náhodě.

     Tito lidé se tři měsíce předem učí reálie o EU, obchodu (pokud jde o ženu, tak s oblečením – pokud o muže, tak s alkoholem) a trénují až do morku kostí vyplňování odpovědí na tíživou otázku. Možnost formulace otázky je nejistá, a tak si je stáhli z internetu. Překonávají chytáky typu:

     „Nebývalo by nebylo lepší, kdybychom do Evropské unie nebývali vstoupili?“

     Odpověď „Ano, Ne,“ se v tuto chvíli stává téměř vražednou a mnozí zde své snažení vzdají.

     „Budu se učit příští rok,“ chlácholí se. Jen aby nebylo pozdě.

      Ostatní pokračují z rozstřelu do hlavní soutěže.

      Nastává první kolo, první den. Zkušenější si počkají až na dojmy těch, kteří byli natolik obětaví a šli volit mezi prvními. Tato indicie by se dala pojmenovat jako nápověda publika. Nastává totiž sáhodlouhá debata o tom, jak byla otázka těžká a zdali u komise není profesor, který „potápí“. Po všech těchto životně důležitých informací je soutěžící schopen vyrazit do boje.

     Přichází k urnám, dostává zadání úlohy a vchází do vyhrazeného prostoru k jejímu řešení. Tabulky ani kalkulačky nejsou povoleny. Soutěžící si přečte otázku, ale je pro něj natolik banální, že ho vyvede z rovnováhy a je nucen použít druhou nápovědu. Potajmu vyloví mobilní telefon a vytočí přítele na telefonu.

     Přítel nemá ani tušení, protože už delší dobu žije v Německu a tam se nějaká EU neřeší, ale v domnění, že se nachází v televizi, hraje obrovsky chytrého a radí, kolik ovcí je nutno spotřebovat na výrobu kozího mléka.

     Nastává poslední z možností. Té které se soutěžící tolik bál. Padesát na padesát.

     „Plave mýdlo po Vltavě…,“ line se z kabinky a všem v místnosti tuhne krev v žilách.

     Můžeme jen děkovat Bohu, že jsme národ takových klikařů.