Surfaři na trávě aneb Jak jsem se rozsekal

 Bylo parné letní odpoledne, rtuť teploměru se šplhala ke čtyřicítce, až se z trávy na louce vypařovaly poslední zbytky vody. Když jsem tam tak leželi, připadali jsme si jako na rozžhaveném uhlí. Ale ono to bylo vlastně jedno, protože před sluncem nebylo úniku.

 Jediný Pavel to vymyslel chytře. Ležel na svém surfařském prkně, a  tak ho rozžhavená tráva alespoň neštípala do zad jako nás. Byli jsme naprosto vyčerpaní a nemohli jsme se ani hnout. A bylo nám čím dál tím hůř. „Pánové, žijete ještě ?“ zeptal se Pavel z posledních sil.

 „Co? Jo“ šetřil jsem slovy „Co ty, vole ?“

 „Ještě jo. Ale jsem už na cestě do věčnejch lovišť!“

 „Tak to jsme dva. Co ty, Míro ?“ zvedl jsem trochu hlavu a podíval se na Mirka, který se vůbec nehýbal „Hej, žiješ ?“

 „Eh? Já…já…asi jo“ vyhrkl Mirek ztěžka.

 „To je fajn. Co budeme dělat, gentlemani ?“ nadhodil jsem existenční otázku.

 „Zemřeme se ctí.“ Zkonstatoval Pavel. „Dochází nám síly a lahve jsou prázdné…“

 „A chalupa je tak daleko..“ Zase jsem v beznaději položil hlavu na trávu.

 „Já už chci odsud !!“ zaječel Mirek a hned zase ztichl.

 „Mám nápad. Nevím, jak mě to napadlo, ale docela by to šlo.“ Zvedl se najednou Pavel a podíval se na nás „Všichni na prkno a fofrem ! Uděláme si malou projížďku. Dole pod kopcem jsem za chvíli.“

 „Co blbneš, vole? Nemáš tady sníh. Po tý seschlý trávě ti to nepojede.“ Snažil jsem se namítnout, ale Pavel si trval na svém. Ale jo, že prý to půjde a po tý posekaný trávě to pojede jedna radost. „Stačí se jen správně postavit, zapřít se jeden o druhého a udržovat rovnováhu“ dodal.

 Dotáhli jsme tedy na prkno nejdříve Mirka, který se na špici schoulil do klubíčka, já se o něj zapřel a zezadu mě jistil stojící Pavel. „Tak pánové, jedeme !!“ zařval a odrazil se několikrát nohou od země. Kolos se rozjel. Louka byla na poměrně příkrém svahu, takže jsme hned na začátku nabrali docela značnou rychlost. Dost na tom, že jsme se vůbec udrželi, ale Pavel byl zkušený surfař. Řítili jsme se nekoordinovaně po svahu a užívali si mírného protivětru, který vznikal i když bylo bezvětří. Když bylo zapotřebí, Pavel se odrazil nohou od země a rychlost se s zvyšovala.

 Tak jsme jeli stále rychleji a rychleji, až se najednou Mirek překulil na stranu a z prkna vypadl. Nabral svou vlastní rychlost a kutálel se dolů po svahu jen kousek za námi. Za chvíli, když se Pavel znova odrážel, smekla se mu noha, zřítil se na zem a byl smeten valícím se Mirkem.

 Zůstal jsem na prkně sám. Byl jsem přikrčen, a tak šlo prkno nějakou chvíli řídit. Občas jsem se ale musel odrážet, abych nezůstal na místě a při zastavení si nesrazil prudkým pádem na zem vaz. Jen tak tak jsem balancoval a stále obstojně držel rovnováhu. Louka se však již blížila ke konci.

 Dole pod strání na mě čekal nebezpečný remízek. Všiml jsem si ho ale až na poslední chvíli a nešlo tedy již včas zabrzdit. Narval jsem to do nízkého houští,  přeletěl ho jako Peruán Taxisův příkop a dopadl jsem o dvacet metrů dále přímo na tvář. Kutálel jsem se stále dál, mlel jsem sebou a ryl obličejem hlínu. Zastavil jsem se až čelním nárazem o nedaleký strom a ztratil jsem na chvíli vědomí. Probudil mě až křik mých kamarádů, kteří se běželi podívat, jak ta divoká jízda dopadla.

 „Jsi v pohodě ?“ ptal se Pavel, když mě pod stromem uviděl s rozbitou hlavou, sedřeným obličejem a ve zkroucené poloze. „Žiješ ?“

 „Jo…já nevím…nic necejtím…jenom mě všechno strašně bolí.“ Uvědomoval jsem si postupně svůj stav.

 „Můžeš se zvednout ? Mirdo, pomož mi s ním.“ Začali mě zvedat.

 „Cos to všechno vyváděl, ty bejku ?“ ptal se Mirek.