Smutný příběh

Zapálila si. Pořád ještě nejde a už čeká pět minut. Je zima. Prsty u rukou i nohou mrznou. Je teprve 13. listopadu a už je plno sněhu. A v čekárně – tam kde na něj čeká – je pořádná zima. Už slyší kroky. Nepříjemně zaskřípají plechové dveře u čekárny a pak se ve dveřích objeví on – Honza. Kluk, kterého tak moc miluje. On ji taky. To věděla, i když jí to nikdy neřekl. Přisedl vedl ní na promrzlou lavičku v čekárně. Začali si povídat a ona si uvědomila, že jí vlastně ani nepopřál k narozeninám. Ale najednou vyndává něco z kapsy. Jejich ruce se dotkly a ona do své ruky dostala krabičku ve tvaru srdíčka. Otevřela ji. S údivem se podívala na její obsah. Tak nádherné stříbrné korálky, na jejichž konci jsou zavěšena dvě stříbrná srdíčka. Nasadil jí je a taktně naznačil, že jí moc sluší. Myslel si, že je dárkem zklamaná, ale spletl se. Zuzka byla šťastná, jako by dostala největší diamant světa. Znamenalo to pro ni moc, konečně ji má někdo rád, konečně na ní někomu záleží. Šli se projít. Sněžilo. Bylo jim nádherně, drželi se za ruce, třebaže jim mrzly. To nevadilo, byli spolu a to je zajímalo – to jediné. Chodili spolu ani ne čtrnáct dní, ale znali se od konce prázdnin. Zamilovali se do sebe na druhý pohled. Napsal jí, ona odepsala a teď jsou spolu. Konečně.

S jeho láskou také zanedlouho zažila nejhorší týden svého života. Její rodiče zjistili, že kouří. Matka se chovala hystericky – “Jsi hnusná děvka, chci, abys chcípla, k smrti tě nenávidím,” křičela na ni. Otec jí surově bil, kopal do ní a nadával do krav a do kurev. Všechno jí bolelo – zmlátili jí tělo i duši. Ale co jí bolelo nejvíc, bylo to, že jí z krku strhli řetízek od Honzy a na kousky roztrhali nádherné přání k narozeninám, které od něj také dostala. “Už nikdy se s tou zkurvenou sviní neuvidíš, jestli se sním ještě jednou sejdeš, zabiju tě – chci abys chcípla a už nikdy se s hajzlem neslezla.” Zuzka je nenáviděla. Táta byl nevlastní a máma se k ní jako k vlastní nikdy nechovala. Chtěla se jim pomstít. Nejprve se ale spínala v křesle ve svém pokoji v ukrutných bolestech. Přemýšlela, co dělat. “Uteču, nechci, aby mě týrali,” řekla si rázně. Všechny myšlenky se jí honily v hlavě. Ale vlastně už byla rozhodnuta. Ještě že oni měli jít někam na návštěvu. A toho Zuzka využila. Jen co za nimi zaklaply dveře, začala balit své nejnutnější věci. Většinu jich sice vzít nemohla, ale aspoň něco. Ani ne za deset minut už jim psala v kuchyni na kus papíru vzkaz: “Nehledejte mě, přijdu, až si uvědomíte, jak moc jste mi ubližovali." To byl její poslední vzkaz. Pak už ji nikdy živou neviděli. Po rozsáhlém pátrání ji našli v dosti zohaveném stavu v lese asi 5 kilometrů od bydliště. Jen pár set metrů od silnice. Její matka se z toho sesypala. Ačkoli jsou to již tři roky, dodnes jezdí jednou týdně na kontrolu do psychiatrické léčebny. A Honza se málem oběsil. Naštěstí se mu to nepovedlo. Dnes je tomu rád, po roce trápení si totiž našel Ivanku. Je o dva roky mladší. Nikdy však na Zuzku nezapomněl. Každý den chodí i s Ivanou k jejímu hrobu. Konečně má pokoj od těch rodičů, co si na rodiče vlastně jen hráli. Ti si však své chování vyčítají jeden druhému. I když kdo ví, jestli to jen nehrají.