Konec temnoty

Je zvláštní, když člověk po celé ty dlouhé dny zažívá  smutek ze smrti, která visí ve vzduchu, uvězněn v apatii vůči všemu kolem se mu derou do hlavy jen myšlenky na smrt, a pak se vás někdo zeptá: „Tak co jaký byl pohřeb?“ a nebo: „Copak dělala jeho maminka?“  V té chvíli prostě neumím odpovědět na otázky. V té chvíli se snad odpovědět ani nedá. „Co dělala? Plakala. Jako všechny matky, když jim umře syn. A pohřeb? Smutný. Jako všechny pohřby.“ Nevím, co jiného chtějí slyšet. A přesto čekají ti lidé na odpověď, i když otázky zní spíš jako řečnické obraty.

Mrtvý, nemohla jsem to pochopit. Lukáš mrtvý. Něco vevnitř se sevřelo jakoby protestovalo. Ještě nikdy mi slovo mrtvý neznělo tak absurdně. Tak fantasticky. Realita najednou ztrácela svou reálnost a ponořila se do jakési relativity, přes kterou mi vyčuhoval svět. Všechno kolem se zalilo šedí. Šedý tvrdý svět. V mysli představa šedivého paneláku, šedivého osmého patra se svým šedivým oknem. Šedivá představa místa, kam dopadlo jeho tělo. Mrtvý. A už se to nedá vrátit. Jak se to mohlo stát?

Po ty dny jsem mě obestírala představa celého ohromného světa uzavřeného v mém břiše. Teď bylo uvnitř šedivo a něco tam chybělo. Něco tam zatracené chybělo. Díra, pár dní jsem ji v tom břiše jasně cítila, pár dní se nedala vyplnit, jakoby na to svět ani nebyl připraven. Vždyť denně umírají stovky lidí a teprve teď to jasně cítím. Ale na druhou stranu, věděla jsem, že kdyby umřel přirozenou smrtí, pak by ta díra byla nepatrná a za chvíli by se zacelila. Takhle to nikdo nečekal, ani ten svět, který se teď zatáhl. Proč jenom?

Večerní vánek konce dne mi chladí tváře. V pokoji bylo slyšet jen tikot hodin a vzlyky. Ten zatracený tikot hodin, který připomínal běh času. Uplynuly miliony světelných let než babička řekla: „Nedáte si někdo kávu?“ Chtěl tatínek a strýc, ten si kávu dělá vždycky sám, protože to nikdo jiný neumí, tak jak to umí a chce on. A tak se přesunul ke kuchyňskému stolu a odměřoval si přesnou dávku. A já ho pozorovala, jak si pedantsky naplňuje odměrku, tím podivně voňavým práškem, který mi teď přišel nesmírně zajímavým, anebo jsem se tak na něj alespoň dívala. Opravdu v tom bylo něco kouzelného. Příprava kávy nás odvedla od tragických myšlenek zpět do tiché, a snad trochu ušlápnuté, skoro až trapné přítomnosti. Ještě snad nikdy jsem v ní nebyla tak zahryznutá a vklíněná jako teď. Každé tiknutí hodin se odráželo v hlavě a mělo svou ozvěnu. Ty zatracené kukačky mě štvaly. Seděli jsme znovu v tichém pokoji, když před dům přijel taxík. Strýc se vyklonil z okna a suše řekl: „Martin přijel.“ A bylo ticho. Pak se v tom tichu pomalu zvedlo něčí tělo. Byla to babička: „Martin je tady?“ Řekla jakoby neslyšela a přesunula se pomalými kroky až k oknu, ze kterého zvědavě vykoukla. A teď tam stála a nikdo nic neříkal, nikdo se nehýbal. Jako bych seděla v mrtvém domě. Tváře všech míří k zemi a nebo někam do vybledlého vínového ubrusu na stole. Oči se vpíjely do prázdna.

„Snad má na taxík.“ Přerušila ticho babička a pak jakoby chtěla zavolat na námi neviděného venku skoro zašeptala: „Martínku.“ Venku bylo slyšet jen klapnutí dveří a vzdalující se zvuk motoru odjíždějícího auta. Oknem znovu zavanul večerní vítr. „Asi mu půjčila ta jeho holka. Já mu na ten taxík hned dám peníze, jak přijde.“ Povídala si babička a vsunula hlavu zpět do pokoje, chvíli stála a pak zamířila do chodby vstříc příchozímu. Dupot na schodech a pak se rozrazily dveře. Dva lidé si skoro vskočili do náruče. Objetí doprovázené pláčem. Martin brečel nahlas. „Babi!“ zaúpěl hlas. Vlna vzlyků a pak hysterický pláč skoro řev, vnořený však do slz: „To není možné, to není možné. Jak to jen mohl udělat!… Já tomu nemůžu uvěřit!“ A do očí skupinky mumií u vybledle vínového ubrusu se vedraly do očí slzy. Přišel Lukášův bratr.

Seděl teď u stolu a brečel jako želva, jako štěně. Zazněl babiččin tichý hlas: „A já mu zrovna vyžehlila a nachystala prádlo na cestu. Za týden měl jet do Anglie. Vždyť dostal omluvenku ze školy. Vždyť–“ Další vlna vzlyků a znovu zvlhlých před malou chvílí oschlých očí. A pak řekl strýc to čeho se všichni báli opravdu nejvíc: „Já opravdu nechci vidět až se to dozví Dana.“

A babička se chytla za hlavu a dala se do úzkostného pláče naplněného strachem: „Jak jí to řeknu!? Bože, jak já ji to jen řeknu-u-u.“

Představa ve svém tmavém bytě v Chelmsfordu v Anglii. Sama, nejspíš právě uléhající do peřin, tak sladce nic netušící a která už se těší na jeho příjezd. Všem přítomným přejela po tváři vlna strachu, znepokojení, obav a neštěstí. Nějaká hrozná předtucha v břiše. A všichni si v tom okamžiku mysleli to samé: „Teď jí to nebudeme říkat. Teď jí to nesmíme říct. Tak pozdě v noci, sama v bytě. Vždyť by se jí mohlo něco stát, vždyť to je k zešílení. Teď jí to nesmíme říct.“

Po téhle události napadá člověka spousta myšlenek a spoustu věcí také chápe, spoustu jiných věcí zase vidí jinak. A to úplně největší, co ví je, že ho ta událost udělala jiným. Věděla jsem, že život už nepůjde nikdy jako předtím, protože tu prostě není, už nemůže vstoupit do dveří a říct: „Čau Moni, tak co jak je?“ Už ho nemůžu nikde potkat, nikde vidět. Nikdy nikde nevyběhne někdo zpoza rohu a navybafne na mě tím hrubým hlasem: „Nemáš Moni náhodou pět korun?“ Už nikdy, když budu procházet parkem ho neuvidím sedět na lavičce s jeho přáteli. Už si ho ani nemůžu s nikým splést. Už tu zkrátka není. A když se člověk smiřuje s tímhle faktem, anebo to alespoň bere na vědomí, pak přímo cítí, že svět už nikdy nepoběží jako dřív. Že spolu s ním umřelo kousek mne. No a pak si říkám, já konečně pochopila ta slova, která uvozují Hemingwayův román Komu zvoní hrana. A v hlavě mi zní: „… A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ A zvonila.

Né opravdu. Tehdy v tom pokoji, když jsme se sešli, abychom těsně po tom, co se stalo utěšili babičku, když jsem hleděla do toho vínového ubrusu, představovala jsem si ten skok. To odhodlání skočit. Bylo to tak šílené a ta představa byla tak silná. To já se v tu chvíli nakláněla z toho okna. Viděla jsem tu výšku. Věděla jsem, že tohle nemůže udělat přece někdo střízlivý. Byla jsem zvědavá na nález soudní pitvy, a přitom se mi ten okamžik pořád přehrával v hlavě. Já vím, zní to strojeně, ale bylo to tak, skočila jsem s ním.

V noci jsem se vzbudila zpocená. Bylo mi vedro, hrozné vedro a házela jsem sebou v posteli sem a tam. Chtěla jsem rychle znovu usnout. A do pokoje znovu zavanul studený vánek, chladil teď na tvářích, ale já se pořád nesnesitelně potila. Měla jsem strach.

Je to pravda? Je to pravda, že umřel? Pomalu jsem si to znovu uvědomovala, ano dnes večer. Dnes pozdě večer jsme byli utěšovat babičku. A já před spaním trnula hrůzou, ať se mi o něm nezdá, ať jen se mi o něm nezdá. A v polospánku, když se člověku do mysli hrnou ty největší nesmysly, jsem slyšela jakoby někdo volal: „Ne, to není možné.“ a „Kde to jsem?“ a taky „Co jsem to jen udělal?“ Chtěla jsem ať ten hlas ztichne, ať umlkne. Volalo to něco ve mně nebo to byl jeho hlas? Bylo mi to jedno, jen probůh ať už ten hlas ztichne. A pak jsem usnula. A teď, teď jsem znovu vzhůru. Přeji si jen ať už zase spím, ať už zase spím, co se mi vlastně zdálo? A tak vzpomínám, už vím, ale jen matně; nějaký stůl, strýc a…on. Něco říká, o něčem se bavíme, ale už si nevzpomenu o čem. No jistě, a já nechtěla, aby se mi o něm zdálo, a zdálo. Ale naštěstí to nebyl strašný sen, nebyl, vůbec. Lukáš byl celý, zdravý a docela šťastný. Když tak nad tím přemýšlím nebyl to tak hrozný sen. Nebyl. A znovu usínám. Jedu v autě po městě a přes trávníky si zkracuji cestu, jezdím stále dokola, bloudím jezdím, až narazím na strýce. Zastavuji. „Copak tu děláš?“ Ptám se. A strýc beze slova ukazuje na tělo na zemi – Lukášovo tělo. Je celé zničené a chybí mu kus nohy. Babička se sklání nad tělem a pláče: „Je mrtvý, je mrtvý. Doktoři říkají, že už se nedá zachránit.“ A pak ze sebe vychrlí název nějaké strašně choroby. Nedivím se, že už se mu nedá pomoct, tělo vypadá strašně, je opravdu v bědném stavu. Ale najednou se pohne ruka, tělo se mátožně zvedlo na nohy, zakolébalo se a znovu bezvládně žuchlo na zem, jakoby bylo hadrové. Najednou ucítím touhu mu pomoct, vždyť to není konec, vždyť žije, my mu pomůžeme. To tělo chce žít, chce žít. A tak křičím: „On chce žít. Vidíte to, chce. Je šance. Ještě je, pomožte mu.“ Ale strýc kýve zarytě hlavou a babička opakuje: „Doktoři říkali, že už mu nejde pomoct, není žádná šance. Je mrtev.“ Mrtvola se znovu pohne a poháněna obrovskou námahou se znovu zvedá, znovu vstává, ale nikdo ji nepomáhá, nikdo ji nepodrží a tak se znovu bezvládně sesune na zem. Volám: „On chce žít! Nevidíte? Je šance!“ A celá nervózní se probouzím. Umřel? Ano. Ano, je to pravda, dnes večer, je to pravda a znovu je šedo. Až teď si uvědomuji hroznou úzkost nad tím, že už se mu nedá pomoct. Skutečnost je strašnější než sen. Není naděje. A já víc než kdy jindy cítím, jak hrozně křehké je lidské tělo. Jak strašně lehce se rozbije a zničí, a pak…už není návratu. 

Ve škole mi jeden spolužák řekl, že jeden chlap skočil z 12. patra, a to byl úplně střízlivý a on byl při tom. Nemůžu tomu uvěřit. Ten pocit v břiše je teď čím dál neodbytnější a nedá se zastavit. Žaludek se svírá jako při pádu, ale tomu pádu není konec. Jsem jako na nějaké dráze, na kolotoči. Kdy jen to skončí?

Babička se ještě večer spojila s jeho holkou, u které ten večer byl. Chtěla vědět proč skočil, co se mezi nimi stalo. Je těžké dobrat se pravdy. Míval prý hrozné deprese, když se opil. Chtěla se sním kvůli tomu rozejít. Ten den měl víno, pivo a do toho trávu. Měl zase depresi. Vylezl na římsu okna v chodbě. Přišla k němu a tahala jej zpět, slibovala, že se nerozejdou, asi uklouzl, visel teď jen za ruce, tahala jej a on jí vůbec nepomáhal, zapřela se celou silou a podařilo se jí ho nějak dostat zpátky, nakonec ano. Řekla, že je všechno v pořádku, a pak ho poslala na autobus. Tady se výpovědi rozcházejí. Jedna teorie říká, že na něj šla ze sestrou počkat dolů, on dlouho nešel a když vyšli viděly, že leží na chodníku mrtev.

Druhá říká, že jej až k autobusové zastávce doprovodila její sestra, on řekl, že si za ní odskočí zpátky, jen na pět minut. Nechala ho odejít a on skočil.

Prý byl modrý, namodralý, když ležel na zemi. Dopadl prý na nohy. Nějací jeho kamarádi ho tam viděli ležet. Namodralého a z úst mu vytékala krev.

Na pohřbu už ale vypadal jinak. Byl trochu bledý, z úst už mu žádná krev netekla, ležel rovně v bílé rakvi a vypadal jakoby spal. Každý kdo jej uviděl přes sklo ležet v rakvi se usedavě rozplakal. Na pohřeb přišlo spousta jeho kamarádů, spolužáků za střední, i ze základní školy. Všechny jsem je pozorovala, jak se střídají před skleněnou tabulí, jako před nějakou výlohou a oči se jim zalévají slzami. Neplakala jsem, asi jsem byla jediná. Jeho maminka nevěřícně hleděla na jeho tělo, asi už taky neměla sílu, plakala slabě. Jeho otec přišel taky. Nikdo to nečekal. Nemohli jsme mu dát vědět. Nevěděli jsme, kde v té době byl. Na jaké adrese. Přijel a plakal. Seděl na červeně potažené lavici před tou skleněnou výplní a nahlas smrkal do kapesníku. A jeho bratr seděl vedle otce a nahlas brečel. Vyšla jsem zpět na slunce. Venku čekaly houfy lidí v černém, někteří stáli ve frontě, aby se na něj naposledy mohli podívat. Bylo tu spousta lidí. Jeho kamarádi - těch bylo nejvíc, pak jeho třída a třídní učitelka, nějací vzdálení příbuzní, babiččiny přítelkyně a my. My, naše rodina, která obsadila první lavici před rakví.

Nakonec hráli i Landu, Lukáš ho hodně poslouchal, babička to zamítla, že by „vzbuzoval v těch mladých lidech vášně“, ale nakonec ho pustili. Celou dobu jsem hleděla na věnec bílých růží. Znovu jsem viděla jeho tvář. Seděl před magneťákem a poslouchal Landu, zpíval spolu s ním a strašně legračně se u toho tvářil. Takhle jsem si ho představovala, a tou představou se mi ústa rozšiřovala do šťastného úsměvu. Projížděla mnou radost, opravdu radost. Chtělo se mi usmívat, ale co chvíli se lidem kolem třásly ramena, co chvíli mě vyrušily z té představy něčí vzlyky, vzadu zrovna někdo smrkal. A znovu jsem se vpila do bílých růží. Teď se mi zdálo, jakoby se něco na té kupce květin před rakví pohlo. Asi vánek, a stužka se pohnula znovu. Mamka zasmrkala. A já pořád viděla Lukáše před tím magneťákem, jak nadšeně poslouchá svoje oblíbené písničky. Pak se rozhostilo ticho a nějaká paní vznešeně přikráčela před rakev, energicky se uklonila a pak se postavila před mikrofon a slavnostně rozevřela složku. „Lukášku,“ Začala „Chci se s tebou rozloučit slovy tvé maminky…“ Když skončila, dala mu poslední sbohem a zase odkráčela. Postavili jsme se. Poslední písnička byla Live forever. Rakev při ní začala zajíždět zpět do své temné komory. Poslední rozloučení. Do oka se mi vedrala slza, a i když jsem se jí snažila zadržet sjela mi po líčku a za ní druhá a pak jsem cítila jak se mi třepe brada. Hloupě jsem tam stála a brečela, a přitom rakev zajížděla pryč. A vevnitř jsem se přitom usmívala. Byla to stejná síla, jako když se něco velikého hrozného stane, a já pak pochopím tu nesmyslnost trápení. Podívám se z okna, vidím veliké Slunce a najednou mě rozechvěje taková úcta nad něčím velikým, cítím nějakou lásku a já se slabomyslně usmívám a přitom pláču. A tak to bylo i teď, a než rakev zajela úplně a píseň skončila, stačil na mě dýchnout závan chladného silného vzduchu z té tmavé komory. Byla jsem šťastná.