NA SANÍCH.

David se zadíval přes okno ven, kde se doslova sypal sníh. Hned si pomyslel, že je to škoda, že takhle nechumelilo o Vánocích. Ze zamyšlení ho vytrhlo zazvonění mobilního telefonu. Okamžitě po něm sáhl a pohlédl na display. Na něm bylo napsáno jméno jeho kamaráda Luboše, který bydlel ve stejném vchodě o dvě patra níže.

„Nazdar. Co se děje?“ zeptal se hned v předtuše, že Luboš nevolá jen tak náhodou.

„Čauves! Jsi doma?“ ozval se tázavý hlas v telefonu.

„Jsem. Proč?“

„Hele, vobjevil jsem u nás ve sklepě velký sáně. Mohli bychom je vyzkoušet.“

„Co? Ty chceš sáňkovat? Přeci nejsme malý děti!“

„To je snad jedno, ne. Vždycky jsi pro každou srandu. Tak nebuď línej a hoď něco na sebe a čekám tě dole.“

„No, tak teda jo. Žádnou legraci nezkazím,“ řekl David a rychlým krokem přešel celý byt do pokoje, kde ze skříně vytáhl teplé oblečení a rukavice. Za několik minut sbíhal schody do přízemí, kde pak doslova vykulil oči, protože uviděl Luboše stát u dlouhých a velkých saní, jaké nikdy předtím neviděl.

„Proboha! To jsou snad sáně pro vobry, ne!“ vysoukal ze sebe.

„Ty jsou ručně dělaný. Ty sestrojil můj děda. Jsou dost bytelný a taky jsem je navoskoval lyžařským voskem, takže budou pěkně svištět!“ pronesl Luboš.

Za chvíli dotáhli sáně nad schodiště vedoucí na chodník, které bylo zcela zapadané sněhem.

„Hele, sjedeme dolů po tom, kde sjížděj kočárky,“ řekl Luboš a hned nasedl na saně. David chvíli váhal, ale pak se posadil za něho. Nohama se poté odrazili a saně se vzápětí řítily po schodišti dolů. To se stalo tak rychle, že nestačili ani pořádně vykřiknout a vyděšeně sjeli na chodník, ze kterého velkou rychlostí sjeli na ulici, což se neobešlo bez skoku z vysokého obrubníku. Než se vzpamatovali, narazili do kontejneru na odpadky.

„Tys to teda převoskoval!“ vyhrkl David rozpláclý v několika dřevěných krabicích mezi dvěmi kontejnery.

„ Nebyl to moc dobrej nápad sjíždět to schodiště,“ konstatoval Luboš vleže u kontejneru, přičemž měl na zádech převrácené saně.

„Že jsem tě poslechl!“ rozčiloval se David a pomáhal mu ze zad sundat těžké saně.

„Škoda, že to někdo nefilmoval. Bylo by to do skvělý do Neváhej a toč,“ mínil Luboš.

„Jo, ale všichni v okolních panelácích zaváhali. Kde máš prosím Tě v plánu sáňkovat?“

„Přeci v lesoparku. Už přestává sněžit, tak to bude přímo ideální.“

A tak zanedlouho táhli saně svorně přes sídliště do nedalekého lesoparku, kde byl velký a dlouhý kopec, který byl přímo ideální pro sáňkování.

„Hele, tady se nám nic nemůže stát. A dole to nějak zabrzdíme,“ řekl Luboš, když usedli na saně.

„Hm. Ale je tady dost lyžařů,“ upozornil ho David.

„Těm se nějak vyhneme a oni nám taky. Hele, roztlač ty sáně a pak naskoč.“

„Hm. Hlavně mi neujeď!“

David tedy vstal a vší silou se pustil do roztlačování sání. Luboš pomáhal nohama a vzápětí se saně rozjely po svahu. David zavčas naskočil a hned se ho zmocnil pocit závodníka jedoucího v bobu.

„Jupííí..to je fofr!!“ křičel radostně Luboš a David se přidal, ale za okamžik oběma úsměv na tvářích přimrzl. Před nimi se objevil odpadkový koš.

„Kam to jedeš!“ vykřikl David.

„Asi jsme sjeli moc na stranu!“

Hned nato následoval náraz do koše. Všemi směry se rozlétly všelijaké odpadky. Saně náraz ustály díky své masivnosti. I oni díky křečovitému držení seděli dále, byť na ně dopadlo větší množství odpadků.

„Jedeme úplně mimo!“ křičel David a strhával ze sebe nějaké pytlíky.

„Brzdi botama!“ vyhrkl Luboš a oběma se vzápětí naskytl pohled na několik postav na lyžích, které se nacházely před nimi.

„Pozóóóóŕ..!!“ křičel Luboš a ve zlomku vteřiny lyžaři předvedli v praxi okřídlené úsloví“Jako, když do vrabců střelí“. Oni však neměli křídla a tak většina popadala za nadávek na sníh a dva z nich sotva se držíc na lyžích vjeli do nedalekého lesního porostu. Sotva nadávající lyžaři zmizeli za nimi, stál jim v cestě sněhulák a to dost velký. Jeho dolní část se rozprskla a na ně dopadly dvě sněhové koule. Luboš pocítil, jak mu na hlavě přistál kastrol. Zajiskřilo se mu před očima.

O chvíli později se ze svahu řítily sáňky, na kterých seděla dvojice bílých a ječících postav. Konec jejich jízdy doprovázelo praskání nízkého křovinatého porostu a pak najetí na konec svahu. Ani nevěděli, jak s nimi sáňky dokázaly na zlomek vteřiny vzlétnout přes nízký plot, ale dopad pocítili vzápětí.

Když rachot utichl, lehce otřesený Luboš objímal komín v rozpláclé poloze, aby za okamžik pomalu po střeše sjel a dopadl do závějí sněhu. Pak uviděl zaražené sáně v otevřeném okně. Za sebou spatřil v koruně stromu trůnit Davida, pod kterým vzápětí praskla větev a on spadl na skleník, ve kterém zmizel. Sotva se oba vzpamatovali a postavili na nohy, objevil se na zahradě muž kouřící dýmku. Byl to Lubošův děda.

„Tak tě Luboši i tvého kamaráda vítám na návštěvě. Sice vaše návštěva je nečekaná, ale zvu vás na čaj. A jak vidím, jsou mé saně stále funkční. To mě teda těší!“