O DUŠIČKÁCH.

ČÁST PRVNÍ.

Ze šedivě zatažené oblohy padal k zemi hustý drobný déšť. Tu a tam se k zemi snášelo zlátnoucí listí, které na zemi vytvářelo souvislou žlutě převažující vrstvu. Počasí se přímo trefilo do atmosféry dne, která na hřbitovech byla skoro hmatatelná.

  V porostu se ozvalo praskání. Dva ptáci za rychlého mávání křídel vylétly do výše. Velký strom zbavený skoro všeho listí se prudce zatřásl a zbylé listy popadaly na zem. Pak se ozvalo rupnutí a jedna větev byla zlomena, načež dopadla do vysoké trávy. V houštině bylo slyšet, jak se něco těžce šourá. Větev ležící v trávě opět zapraskala, jako by na ní někdo šlápl.

  Polní cesta proměněná v souvislé bahno a louže nebyla vůbec ideální pro jízdu na kole. Osamělý cyklista v černém nepromokavém plášti se snažil velkým loužím vyhýbat. Celkem se mu to dařilo, ale při vyhýbaní se jedné z velkých louží najel přední pneumatikou kola do hlubokého bahna a ztratil rovnováhu. Poté  šlo kolo prudce do strany a i když nastavil pohotově nohu,  nevyhnul se pádu.

„Do prkvančic!“ vyhrkl ze sebe, když klečel v bahně nad položeným kolem. Rychle vstal a zadíval se na kalhoty na kolenou. Za ním se ozvalo v porostu praskání. Zaslechl to a zadíval se přes rameno za sebe. Přes padající déšť viděl jen vysokou trávu a několik velkých křovin.

„Sakra. Už tady jezdím takhle celý léta, ale ještě jsem takhle blbě nespadnul,“ řekl si a ohnul se k řídítkům kola. Opět se za ním ozvalo šramocení, které znělo, jako by se křovinami někdo prodíral. Hbitě se otočil a bedlivě se zadíval v ta místa, odkud se zvuky ozývaly.

„Hej, je tam někdo!?“ zvolal tázavě a přejížděl zrakem prostor porostu. Žádné zapraskání se však neozvalo. Ticho rušilo jen šumění dopadajícího deště, jehož kapičky mírně bubnovaly do jeho pláště.

„Taky už začínám blbnout. To bude tím dneškem,“ řekl si a popošel s kolem o kousek dále. Ještě se otočil a pak nasedl na kolo. Za chvíli pokračoval pomalu dále polní cestou. Když zmizel v dálce, tak se zase praskání větviček ozvalo.

  Přes stěrače, které stíraly přední sklo,  hleděl Zdeněk Veselský na polní cestu. Každou chvíli sešlapával pedál od brzd, aby na nerovném terénu udržel vozidlo.

„Zatraceně,  to je psí počasí,“ procedil mezi zuby a pootočil hlavu na svého psa Adama, který ležel klidně na zadní sedadle.

„No jo vlastně. Vždyť jsou dneska dušičky. Tak to je vše jasný,“ řekl si po chvíli a postřehl na cestě jedoucí postavu na kole. Hned zabrzdil, aby cyklistu neohodil vodou z nějaké kaluže.

„A jé! To je starej Prouza. Ten na tom kole snad i natáhne bačkory,“ pomyslel si a stáhl dveřní okénko.

„Zdravím. Že se vám v takovým nečase chce vůbec jezdit,“ oslovil ho.

„Dobrej. To víte, jedu na hřbitov. A to by bylo, abych tam nedojel,“ odvětil.

„Já na kole neseděl už hezkou řádku let. Tak se mějte.“

Auto se opět rozjelo a za chvíli zajelo za les,  kolem kterého vedla cesta.

„To víš. Každej není tak pohodlnej jako ty,“ řekl Prouza na jeho adresu a šlapal dále.

   Pes Adam se na zadním sedadle náhle vztyčil a výhružně zavrčel. Veselský se na něho překvapivě podíval.

„Co je? Co blbneš?“ ptal se a pes opět vrčel a pak se zuřivě rozštěkal.

„Hergot! Co to do tebe vjelo?“ vyhrkl a současně s tím vytřeštil oči a prudce dupl na pedál od brzd. Auto vzápětí i přes netočící se kola ještě chvíli jelo.

„Proboha,  co to…“ vykřikl a do zuřivého štěkotu se ozvala rána a tříštící se sklo.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

 

---