Hlasy

„Panebože, už to přišlo. Pomoc! Prosím, pomozte mi! Mé děťátko! Mé dítě! Pomozte mi!“

„Uklidněte se, paní. Už jsme tady. Vše bude v pořádku. Zhluboka dýchejte. Slyšíte! Zhluboka dýchejte... . Do hajzlu! Nemuže ven. Dítě je v obrácený poloze. Musí do nemocnice. Máme málo času. Hejbněte sebou!“

„Žije? Tak co, žije? Poplácejte ho, sakra.“

„Nevím. Vůbec nepláče. Nereaguje. Ale, .... dýchá. Je naprosto v pořádku. Dívá se na mně. Je to krásné a zdra... . Má divný výraz v očích. No, podívejte se na něj.“

„A divíte se? Ztratil matku. Možná by bylo lepší, kdyby zemřel spolu s ní. Podívejte se na tu ženskou. Je to feťačka. Určitě ani neví... nevěděla, s kým to má. To dítě bude... . Co je to vlastně? Holka? Aha. Ten kluk bude mít hroznej život. Nikoho nemá. Bude pořád sám. Tipuju, že se důchodu  nedožije.“

„Co to, kurva, děláte?! Nedávejte ho k ní. Je mrtvá, jestli jste si toho ještě nevšimla. Co nám to sem posílaj´? Podívejte se na to dítě, jak kouká. Fakt má divnej pohled.“

 „Vždyť jsem vám to říkala. Jakoby ho neporodila ta ženská, ale smrt sama.“

„Raději mlč, jo? Takový kraviny. Pojďte, dáme si kafe. Určitě jsme už všichni unavený. Sepíšem to potom. Nesnáším tyhle noční směny.“

Vrah – 1. část

Měsíční svit se odráží v kalužích vody na vozovce. Vůně nastávající po dešti se rozlije ulicemi. Jen měsíc a umdlé lampy svítí chodci na cestu. V nočním tichu jsou jasně slyšet jeho kroky, jak se levné lakýrky dotýkají chodníku zalitého vodou. Kroky ustanou a chodec se zastaví na autobusové zastávce. Vychutnává si ticho a se svěšenou hlavou přemýšlí nad sebou. Vždy po chvilce pohlédne směrem, kudy má přijet jeho autobus a netrpělivě se podívá na bohatě vyhlížející hodinky. Znovu se rozhlédne po autobusu, který tu měl už přeci dávno být a leknutím z nečekaného pohledu uskočí dva kroky vzad. Z temnoty noci vystoupí šourajícím se krokem neznámá osoba. Má na sobě ošumtělý kabát s promočenými místy od deště, který ještě v mírném korupění doznívá. Přes vytahané nohavice kalhot téměř nejsou vidět jeho boty, ale zdá se jakoby žádné neměl. Alespoň si to vyděšený muž čekající na zastávce myslí, neboť ticho, kterému po celou dobu naslouchal, nebylo ničím narušeno. „Fuj, to jsem se lekl. Chlape vy se teda plížíte. Člověk by si myslel, že máte nekalé úmysly. Hi, hi,... ,“ pokusí se o smích, ale hořkost strachu mu to nedovolí. „Čekáte tu také na autobus, že? Nemějte strach. Ještě nejel. Má zase zpoždění,“ muž se snaží svůj strach rozehnat konverzací a dodat si tak ztracený klid.

„Nečekám na autobus,“ dosti stroze, avšak zcela jasně odpoví na otázku, což muži příliš klidu nepřidá, jak doufal. Hlas, který slyšel, zdá se mu podivný. Zatouží vidět obličej a ústa, z kterých ten nepopsatelný zvuk vyšel. Příliš obyčejný, ničím zvláštní až nicotně nedůležitý se ten hlas zdál. Pomalým krokem, dosti nenápadným, zaujme muž pozici, z které se naskýtá ten nejlépe možný pohled do tváře jeho tajemného společníka. Záře lampy nad zastávkou přímo směřuje na toho podivína. Tak, že je jasně viditelný chybějící knoflík na jeho kabátě. Avšak tvář dále skrývá jakýsi stín nedovolující muži poznat jí.

„Aaa, takže tu.... ,“ muž se na chvíli zamyslí a pokračuje. „.... takže tu na někoho čekáte? Nejspíš ta osoba sedí v autobuse, který má zpoždění, že?“ pokusí se rozmluvit svého jediného společníka a odvést tak pozornost od své touhy vidět mu do tváře.

„Proč, chcete vidět můj obličej?“ jakoby muži četl myšlenky. „Je to pro vás opravdu natolik důležité? Když vám ho ukážu, odlehčím tak vašemu strachu? Vy nemáte strach ze mně, ale z mé tváře, kterou nevidíte. Lidé se bojí neznáma. Ta nevědomost vás děsí. Ukáži vám tedy svou tvář,“ řekne se stejnou chladností, s jakou stojí před překvapeným mužem a poté odpoví na předchozí otázku hlasem stejně znějícím. „Ano, čekám. Na tebe.“

„Ach můj Bože. Poslali vás, co? Řekli, že mám ještě čas. Mám přeci ještě týden na zplacení dluhu. Nikdo mě nevaroval. Řekněte jim, že zaplatím klidně i víc. Jen mě nezabíjejte. Vyděláte na tom.“

„Nezajímají mě tvé dluhy.“

„Kolik ti za to dali? No?! Dám ti víc. Seženu to. Fakt.“

„Stále nic nechápeš.“

„Kdo tě poslal? Znám ho?“

„Ty jsi mě zavolal.“

„Do hajzlu. Co to kecáš?! Proč bych na sebe posílal vraha. Do hajzlu. Proč zrovna já musím narazit na magora. Proč sis nevybral někoho jinýho? Je spousta lidí, který by ti třeba byli i za to vděčný. Vždyť já mám děti, rodinu - - - dokonce dvě.“

„Máš oči a přeci nevidíš. Promarnil jsi už příliš mnoho času.“

„Co? Ale ... ,“ muž už neví, co by řekl. Zmateně hledá v mysli východisko a utápí se v bezradnosti.

„Jsi zmatený. Vídím to na tobě. Hlavou se ti míhá tisíce myšlenek. Nedokážeš se na nic soustředit. Znám to. Máš pocit, že ti praskne hlava. Tolik otázek a tak málo odpovědí. Utápíš se v bezradnosti a přibližuješ se tak k šílenství, protože víš, že se vše neodvratně blíží, aby tě to v jednom okamžiku celého pohltilo.Bojuješ s předem daným. Vzpíráš se a kopeš. Ale vše ti je k ničemu, protože jsi bezmocný. Není v tvých silách cokoliv změnit.“

„Jsi fakt magor. Nemám potuchy, o čem to tady mluvíš.“

„Na každém, kdo to šílenství plně prožije, zanechá nesmazatelné stopy. I ty je máš, ale jsi jiný než ostatní. Už se v tom neutápíš. Jakoby si na vše zapomněl. Řekni, jak zapomenout?“

„Ty myslíš... , ale to už je dávno. Málem mně to zabilo,“ odmlčí se. „Nejde zapomenout. Jen prohrát a vzdát se. Rezignoval jsem na vše, čemu věřím. Celého mě to vysálo. Poté, co mě opustila i rodina, – to jediné, pro co jsem žil – jsem zemřel. Neusínám s klidem. Usnul jsem navždy.“ Stesk po minulém a navždy ztraceném mu na chvíli zabrání pokračovat. „Prožíváš to samé, co já, že? Proto jseš tady. Musíš s tím bojovat. Je to nekonečný boj, v kterém nemůžeš zvítězit. Ale bojuj dokud nepadneš,... dokud nepadneš jako já,“ muž si pozorně prohlédne před ním stojícího. „Zdálo se mi o tobě. Po dlouhé době jsem měl zase sen. Měl jsem to vědět hned, že to jseš ty. Řekni, mám ještě šanci, že mě nezabiješ?“

„Měl jsi jí.“

„Věděl jsem to, ale musel jsem se zeptat. Asi to tak bude lepší.“

V dálce se ozve motor autobusu. Muž hledí do tváře doposud neznámé osoby. Těžce vydechuje a zavrávorá. Jeho vrah ho přidrží a opře o odpadkový koš. Muž stále hledí do očí svého vraha. Jsou prázdné. Jen z nich stékají pod měsíčním svitem třpytící se slzy.

„Jakobych tě znal celý život. Jak se jmenuješ?“ muž se nadechne, aby nabral síly a alespoň na chvíli potlačil vzrůstající bolest, která se pomalu rozlévá celým jeho tělem. „Já vím, není to důležité, ale přeci bych to chtěl vědět.“ Zkrze mužovy prsty protečou malé proudy krve.

„Nebyl nikdo, kdo by mi směl dát jméno. Ale pokud chceš, můžeš mi ho dát ty.“

„Ááá!!!“ hrůzný výkřik se vznese do nekonečnosti ticha. Jakoby mužem projel galvanický proud. V jeho tváři se odráží bolest a utrpení; v jeho očích ztracená víra a touha po smilování; a z jeho úst... . „Lazar.“

Autobus konečně dorazí na zastávku. „Tak co je? Nastoupíš si nebo tam budeš stát. Co sebou tak házíš? Seš feťák nebo co? Do prdele! Zavolejte někdo doktora. Teče mu krev,“ řidič autobusu rychle přiskočí ke zraněnému.

„Tak mu, kurva, někdo pomozte!“

„Je už pozdě.“ Jeden z cestujících zavře muži oči a pomodlí se.

*                      *                      *                      *                      *