Myšlenky II

33.

            A: „Netušíme o sobě nic, co by stálo za řeč. Nechápeme své talenty, nechápeme proč nám jiné chybí a nemáme zdání o věcech, které nám „cosi“ nedovolí vnímat. Necítíme růžovost cizích světů, ani pach krve dějin. Jsme omezeni na své ego, svůj čas, prostor a lež.“ B: „A v čem je tato omezenost špatná? Komu by měla vadit? Co je na ní zlého? A hlavně: Proč by tu neměla být?“

35.

            Na začátku hry nepoznáte, zda bude komedie či tragédie. Musíte počkat na několik úvodních scén a ani pak si nebudete do jejího konce jisti. A snad nejsem jediný, kdo i po několika letech objeví v komedii tragické prvky a v tragédii komickou smrt.

35.

            Na začátku hry nepoznáte, zda bude komedie či tragédie. Musíte počkat na několik úvodních scén a ani pak si nebudete do jejího konce jisti. A snad nejsem jediný, kdo i po několika letech objeví v komedii tragické prvky a v tragédii komickou smrt.

36.

            Jedna naše část před tou druhou svůj obsah schovává. Och Bože! Co je tohle za život? Proč musím být člověk, tj. bytost, která intrikuje i sama před sebou.

37.

            Kdybychom poznali peklo, dokázali bychom si domyslet ráj. Takhle zůstáváme v půli cesty.

38.

            Lidé umí být podivní. Dlouhé roky hledají štěstí a když ho konečně naleznou, zjistí, že jim chybí jeho hledání.

44.

            I strach má svou (potřebnou) setrvačnost. Bojíme se jeskyně ještě dlouho poté, co z ní byl drak vyhnán. Tato setrvačnost nejen že není vždy „špatná“, ale ona je dokonce potřebná, tedy pokud je řízena rozumem (mrtvý drak se do své jeskyně už nikdy nevrátí, ale přesto – není jediného draka na světě a kde byl jeden, může být jiný, protože ta jeskyně může „být dobrá pro draky“.).

45.

            Kdo říká, že by vědomí mělo být šťastné? Kdo tvrdí, že ho příroda vymyslela pro lásku a lidskou spokojenost? Co když ti nešťastní přežívají lépe a snadněji, protože je jejich smutek z nich dělá udatnější bojovníky a jejich sebe nespokojenost lepšími?

46.

            A: „Jak jsi se z toho dostal? Jak si mohl přežít?“ B: „Byl jsem to já a nebyl.“ A: „O čem to mluvíš?.“ B: „Něco ze mně mě zachránilo. Najednou jsem se stal někým jiným, má osobnost se změnila. Byl jsem to já a nebyl“ A: „A kde je ta osobnost teď? Kam se poděla?.“ B: „Čeká.“ A: „A nač? Nač čeká?“ B: „Na nebezpečí. Dnes ji nepotřebuji, dnes potřebuji sebe, proto jsem tu já, nikoliv ona.“