Dva příběhy

 Dva příběhy

První příběh se jmenuje Klára, má krásné smutné oči a ten nejsmutnější osud, jaký si dovedu představit. Klára žije v zapadlé vesničce u Olomouce. V jednom hotelu v téhle vesničce jsem se s ní také seznámil - pracuje tam přes léto jako pokojská, uklízečka a barmanka v jednom. Původně tam byla jenom občas - potřebovala si vydělat na přihlášky na vysokou. Bohužel jí jaksi nezbyl čas na učení, takže se nikam nedostala. Tak tam zůstala.

Vstává v šest a spát nejde před půlnocí. Přes poledne má tři hodiny pauzu  a jede domů uvařit nebo odveze tátovi oběd - její rodiče jsou rozvedení, žije s mámou a stará se o svou malinkou sestřičku.

Seděl jsem u ní na baru vždy dlouho do noci a ona mi vyprávěla, že se jí nechce domů, že si tam připadá nadbytečně. Že nemůže spát, protože se právě rozchází s přítelem, se kterým byla tři roky. Její přítel pil moc, dokonce o moc víc, než je v kraji zvykem.

Jako by toho nebylo dost, Klára má vadu řeči. Občas se jí stane, že zadrhne na nějaké hlásce a nemůže dál.

A jako by toho nebylo dost, má ještě problém s levou nohou – při chůzi není poznat, ale nemůže například řídit auto.

A jako by toho nebylo dost, je bolestně krásná.

Druhý příběh je o hodně stručnější a jmenuje se Martina. Martina je stejně stará jako Klára, ale je z Prahy. Její rodina má po Praze domy, od své babičky dostává k narozeninám díla starých mistrů. Prázdniny si vybírá mezi Thajskem, Čínou a Novým Zélandem. Druhým rokem studuje střední školu na západě, teď jde na vysokou. A navíc je taky hezká, dokonce moc.

            Pointa bohužel neexistuje a vlastně ani nevím, proč to píšu. Asi že setkání s tímhle příběhem pro mě bylo tak silné, že mám svojí soukromou potřebu zařvat do světa „Tohle není fér!“. A i když vím, že světu je to celkem jedno, mně to pomůže. Nikomu bych totiž nepřál ten pocit, který jsem zažíval cestou od Olomouce. Pocit, že jsem jí tam nechal.